povidky

Balada o bárdské soutěži

Poslyšte, lidé rozmilí,
co my jsme všechno zažili,
o té velké ostudě
v Mezivodí na hradě.

Na velké bardské slavnosti
sešli se mnozí hosti,
proslulí bardové,
taky bardští duchové

Cyrikův kněz Alamír
vztekle si nakroutil knír,
ač sám nekromant,
duchy nechce nechat hrát.

A tak začala pranice,
na duchy velká štvanice,
duchové kvíleli
a cyrikovci šíleli.

Na chvíli pak zavlád klid,
bardi začli soutěžit,
a když skončili,
duchové se vrátili.

A tak to šlo pořád dál,
Alamír jen sakroval,
ač kouzlil ze všech sil,
duchy pryč nevypudil.

To bylo pozdvižení,
veřejné pohoršení,
tím ale nekončí
ta ostuda největší.

Na to velké zpívání
démon přišel podsvětní,
bardy tam přezpíval,
Alamír to nepoznal.

Tak se kněží blamovali,
jak tu slavnost nezvládali,
záhadou však zůstává
jedna temná postava.

Byl tam totiž jeden duch
- jmenuje se vlastně Ugh -
u cyriků na hradě
šéfuje Rudé gardě.

Znenadání se jim splašil,
kolemjdoucí lidi strašil,
z důvodů nejistých
začal tlouci gardisty.

Jak vidno, jsou cyrici
vskutku schopní klerici,
zdá se mi však nekalý
ten jejich vztah k nemrtvým.

Ptám se tedy, vážení,
proč kněz boha léčení
zdání navzdory
zaměstnává netvory.