Rajmont
se probral.
Listím v
koruně stromu nad jeho hlavou prosvítalo slunce. Slyšel zpěv
ptáků okolo a v koruně stromu si hráli dvě rezavé veverky.
Rajmonta bolela hlava. Chtěl ještě chvíli spát, ale žízeň byla
silnější. Pomalu se zvedl a klopýtal k potoku. Opodál spatřil
chrápajícího Kalderóna. I když trpaslíkova odolnost vůči alkoholu
byla téměř legendární, ani on nevypadal s červeným nosem a kruhy
pod očima zrovna zdravě. Z dvojčat Holotových se kterými se
včera seznámili bylo vidět jen jedno, Kamil?, už se nepamatoval. To
leželo omotáno okolo kola vozu s nápisem bratři Holotové - výrobky z medu.
Po několika krocích spatřil v blízkém borůvčí špičky
bot, které patrně patřily druhému z dvojčat.
Rajmont
se dobelhal k potoku, cestou nadával a přemýšlel, kde může být jeho
levá bota. Taky si svatosvatě slíbil, že už nebude pít. Voda líně
proudila ve stínu olší. Mohlo být už kolem desáté a slunce pálilo. To Rajmonta
přesvědčilo. Rychle se svlékl a ponořil se do vody, která
mu sahala po prsa. Teď na konci července byla docela teplá, a tak
zavřel oči a nechal se pomalu unášet proudem. Když zas oči
otevřel zjistil, že ho proud odnesl dobrých dvě sta metrů od tábořiště. Náhle
ho něco zaujalo. Na jednom místě zřejmě podemletý břeh
odnesla jarní povodeň a na místě pod hustým křovím z
rododendronů bylo bahno s naplaveninami. V bahně spatřil lidskou
lebku a několik kostí. Vše patrně staršího data. Lebka byla šedá a
místy ji obrůstal mech stejně jako kosti. Připlaval blíž aby si
ji prohlédl. Na první pohled bylo jasné, že dotyčný zemřel násilnou
smrtí. Lebka byla proražená a prasklá na jednom místě způsobem, který
znal. Takhle nějak by vypadala hlava, kdyby na ni vystřelil Kalderón
zblízka svým trpasličím arbaletem. Kolem leželo několik zlámaných
kostí. Jestli ale ke zlomeninám došlo ještě před smrtí, Rajmont
říct nedovedl. Jak tak prohlížel kosti a nadával na komáry, kteří na
něm snídali, spatřil něco lesklého. Byl to stříbrný
řetízek ztracený v blátě. Vytáhl ho a vydechl úžasem. Na řetízku
byl černý drahokam velikosti třešně, jeho faseta byla velmi
jemně vybroušena na desítky malých plošek, které se na slunci
třpytily. Rajmont ho v duchu ocenil aspoň na 500 zlatých.
Zapomněl na komáry a pozorně si amulet prohlížel. Kámen byl vsazen do
stříbrného lůžka ve tvaru slzy a držel v něm pevně, bez
jakýchkoliv úchytek. Až teď si všiml, že na každé plošce fasety je
něco vyryto. Nebyl však elf, ani neměl lupu, takže nemohl určit
zda je to písmo, nebo nějaké symboly. Chvíli přemýšlel, zda amulet
není magický, ale pak ho suverénně nasadil na krk a doplaval zpět ke
svým šatům. Amulet schoval pod drátěnou košili i vestu a vrátil se na
tábořiště.
Kalderón
už rozdělal oheň a vařil kávu „Co voda, dones si aspoň
rybu?“ zeptal se hned.
„Vynikající, taky by ses měl umejt, ať se za námi
v Kříži každej nekouká“ odpověděl Rajmont.
„Správnej
chlop muší smrdět říkal vždy muj tata.“ Trpaslík si z něj
zjevně bral příklad.
„Co ti
dva“ kývl hlavou směrem k Holotům, kteří právě
zapřahali valacha.
„Není s
něma řeč, furt enem, že trh v Křížu nestihnů, a že sme
jim vyglgali půlku várky medoviny, šak ať si jedů, když
neuměj chlastat“ odplivl trpaslík jejich směrem. Holotovi už
odváděli koně a až sem bylo slyšet jak se hádají za kolik mají co
prodávat. Přibližně za hodinu je následovali.
Garthův Kříž bylo ospalé městečko na jihu Sarnye.
Svůj název získalo podle bronzového kříže, který zde vztyčil
král Garth II udatný, po velkém vítězství nad gobliny před třemi
sty lety a stanovil tím jižní hranici své říše. Mezitím se hranice
posunula dál na jih, kříž byl zbořen, bronz rozkraden a goblini
přestali Sarnyi ohrožovat. Dnešním křížem byla spíš míněna
významná křižovatka čtyř cest, na které městečko
stálo. Na západ vedla dobrá, místy i dlážděná cesta s hustým provozem. Tím
směrem ležela dvě významná svobodná města Kaloth a Norwill.
Přístavy, které udržovaly ze Sarnyí důležité obchodní styky. Z
Kříže pokračovala většina obchodníků bezpečnou cestou
na sever která spojovala Kříž a vnitrozemí Sarnye. Cesta na východ byla
naopak velmi dlouhá a nebezpečná, vedla rozsáhlými pustinami, kde žili
převážně kočovné tlupy orků a goblinů a pár
primitivních barbarských kmenů. Zhruba jednou za měsíc vyrážela tímto
směrem velká karavana, kterou doprovázely oddíly žoldnéřů i
profesionálních strážců. O ty zde byl vždy zájem. Stovky mil daleko za
Větrnými horami se nacházelo Algarve, tajemná říše elfů a lidí.
Kupci, kteří si troufli mezi Sarnyí a Algarve obchodovat, patřili k
těm nejbohatším. Cesta na jih vedla jen k několika blízkým vesnicím,
za kterými stály už jen dvě hraniční pevnosti Trangor a Mollero,
chránící jižní hranice před možnými výpady goblinů.
Vešli do
sálu hostince u Morouse. Jindy býval přes svou pověst nejlepší
kuchyně v kraji poloprázdný, dnes však praskal ve švech. Kupci, kteří
přijeli na trh ukazovali, že obchod nezná rasové předsudky a tak se
zde cpal kyselicí vedle sebe trpaslík i hobit. Morous byl půlork. I když
se to před ním nikdo neodvážil říct, jeho 7 stop a dobrých dvěstěpadesát liber spolu s
vystouplými tesáky jeho původ dosvědčovaly. Divokost jeho
vzhledu dotvářel hustý černý plnovous se srostlým obočím. Morous
byl výborný kuchař, a tak jeho podnik, i přes rasové předsudky,
které zde vládli, vcelku prosperoval.
„Vzadu se
právě uvolnilo místo, hned vás tam dovedu sire“ Rajmonta potěšilo, že
si aspoň někdo občas vzpomněl na jeho původ.
Číšníkem byl asi dvacetiletý jinoch, Rajmont si nepamatoval, že by ho
někdy viděl. S drzostí starého mazáka je hoch odvedl do zadní
místnosti, kde právě zasedli dva „floutci“ z tržiště.
„Pan
rytíř Rajmont zde měl rezervaci,“ „..že zde není cedule, omlouváme se
pánům, ale máme plno, je tu hrozný shon, někdo ji asi před
chvílí odstranil,..“ „..opravdu nás to mrzí pánové, když chvíli počkáte u
baru jistě se nějaké místo uvolní.“
Floutky
však zřejmě ještě více než hochova řeč
přesvědčil vzhled obou dobrodruhů. Trpaslík byl oděn
do modře se lesknoucí drátěné zbroje s velkou obouruční sekyrou
šikmo na zádech a kordem a dlouhým nožem u pasu, na druhém rameni byl
připevněn malý arbalet. Rajmontův plášť byl trochu shrnut
takže byl vidět pancíř, který obvykle zakrýval. Na zádech měl
okrouhlý štít a u pasu v kožené pochvě jednoruční lehký bastard se
zdobenou rukojetí. Oba floutci se s brbláním odebrali k baru.
Trpaslík přelétl očima nabídku
jídel a už volal hocha zpět.
„Tuplovanů Kyselicu, jako voršus ty plněný papriky v kyslým
láku, pak tu Kaldersků kachnu se zelím a 3 pšenice.“ Podíval na Rajmonta
který stále zkoumal lístek a dodal „dvakrát a fofrem.“
„Co blbneš tolik toho nesním,“ ohradil se
Rajmont, který znal velikost zdejších porcí. Morous byl půlork a taky
vařil jak pro půlorky. Z jednoho jídla se dovedla najíst celá
rodinka hobitů.
„Neboj,
nenechám ťa ve štychu, zbytky dojím.“ Rajmont zkontroloval stav
peněženky.
„Doufám,
že nezdražili, jak jsi na tom?“
„6
zlatejch dva stříbrný a pár drobáků to de ne?“ odpověděl
Kalderón.
„Já
necelých 5 zlatých, na nákupy to snad stačí.“
„Ty se
mnů nezajdeš k Lucerně?“ Rajmont zavrtěl hlavou.
„Kultůra sa nesmí zanedbávat, jak říkávala moja mama.“
„No každý
říkáme kurvení trochu jinak“ poznamenal Rajmont.
„Šak sa
hned nepaprč, jak dlůho si to nerobil, seš snad ňáké blbé
paladýn, co složil slib cudnosti? V Lucerně sů fajnový kůsky,
posledně mi to jedna robila tak...“
Rajmont
přestal vnímat trpaslíkův oslavný monolog na téma kulturní
osvěty ze strany bordelů a plně se soustředil na pivo a
předkrm, které právě přinesli. Kalderóna potkal před
týdnem, už dřív spolu párkrát pracovali. Naposled spolu prohledávali staré
krypty kdesi na severu po té, co v nich zmizela skupina archeologů. Práce
to byla celkem příjemná, z archeologů sice našli jen ostatky, ale
skupina troglodytů setkání s nimi také nepřežila. Pak se rozešli a
dva roky se neviděli, trpaslík vypravoval o cestách na Narvindské ostrovy
a doprovázení lodí až k lesům Washanu. O hledání pokladů i lidí a o
smrti přátel, v pralesích kdesi za mořem. On sám se ty dva roky také
nenudil, sice přijal funkci zástupce kapitána stráží na severu v Bergenu,
ale brzy ho práce přestala bavit a sekl s tím. Pak se nechal najímat jako ochranka, lovil harpie i
gargoyli, zúčastnil se tažení proti nekromantovi z Lassaly (a byl rád, že
utekl se zdravou kůží) a pomalu mířil na jih až sem do Kříže.
„..A
bardi, bardi co dnes přijeli budů na sichr trůbit a
vyřvávat pod okny Lucerny aby dostali cenu, prej žádná kultůra
pche..“, Dál trpaslík žvanil s plnou pusou kachny se zelím.
„Chytneš
tripla.“ Kalderón se ale zjevně opájel vlastní řečí a
nevěnoval mu pozornost.
„Horká
vana,“ Rajmont v duchu poděkoval pečlivé Morousově ženě.
Bílé povlečení lákalo. Zauvažoval. „Kalderón dnes určitě
nepřijde, co tak sbalit ještě nějakou buchtu.“ Pohled na vanu
ale zvítězil. Horká voda odnášela špínu cesty i poslední myšlenky, které
se v mozku zlenivělém pivem skrývaly.
Uprostřed místnosti se najednou začal zhmotňovat jakýsi obláček vzduchu, Rajmont na to nechápavě zíral. Už sice párkrát podobnou věc viděl, ale to bylo v úplně jiné situaci (naposled při útěku od hradu nekromanta). Než stihnul zareagovat, obláček nabyl tvaru postavy. To už Rajmont na nic nečekal, vyskočil z vody a uklouzl na mýdle, které si před chvílí položil na kraj vany. Sekl sebou zpět do vody, která zadusila jeho klení. Když se opět vynořil, postava promluvila. Byl to duch představující nějakého starce, mluvil elfsky. Rajmont znal pouze základy nejstaršího z jazyků, jak byla elfština také nazývána. Stařec mluvil o nějaké dávné říši.
„7
měst Lýcké říše…tajného…strážci ohně…“ Rajmontovi to sice
nedávalo žádný smyl, ale nabyl přesvědčení, že duch není
nebezpečný, a tak se pohodlně uvelebil ve vaně a sledoval
výklad. „…Velký poklad…ve skále...pod
zemí…“ Rajmont zbystřil sluch a v duchu proklínal, že v hodinách
elfštiny v klášterní škole nedával
větší pozor „…je klíč“(nebo snad zámek?) nebyl si jistý. „Symboly A C
J 7 3 W U…. k pokladu.“ Zakončil duch starce, a aby jeho slova
zřejmě získala na váze, vyčaroval elfí runy symbolizující
písmena A C J číslice 7 3 a písmena W a U. Pak se rozplynul. Rajmont
pohlédl k amuletu, černý kámen svítil podivným temně fialovým
světlem, které zvolna dohasínalo. Rychle vstal. Runy načmárané ve
vzduchu už také zmizely, ale to už je Rajmont měl opsané ve svém cestovním
notesu. Pak se zamyslel, kdyby ten kámen nevypadal tak opravdově, myslel
by si, že si z něj vystřelil nějaký iluzionista a teď
se baví na jeho účet. Vyhlédl z okna, zkontroloval dveře, ale
nikde nikdo nebyl. Jen úryvky písně z lokálu dávali tušit, že bardi
dorazili a zábava je v plném proudu. „Sestro luno, skryj mě do svých
modrých, modrých stínů…“ ozývalo se zdola.
„Asi
udělám nejlépe, když ráno navštívím Lilian.“ Pomyslel si a doufal, že má u
jižní brány ten svůj krámek, o kterém mu před pár lety říkala.
To ráno bylo stejně příšerné jako každé pondělní ráno. Lilian v duchu proklínala den, kdy se rozhodla věnovat praktické alchymii a magii místo aby pokračovala ve studiu. Ve skutečnosti ji ale stres zkouškového a arogantně nabubřelý pohled některých učitelů magie na svět lezl krkem. Takže, když se za ní po třech letech zavřela univerzitní brána, byla šťastná jak málokdy v životě. Plánovala si klidnou magickou laboratoř v některém městečku na jihu Sarnye, což se jí splnilo. Nečekala ale, jak rychle se tento klid, po kterém během studia toužila, změní ve stereotypní nudu. Občas se u ní zastavila některá kamarádka ze studií a vykládala o vzrušujících výzkumech, které právě podnikala, nebo o službách bohatým šlechticům, kteří za některá kouzla byli ochotni zaplatit nehorázné sumy. Vždycky ji takováto návštěva zdeptala. Její pracovní den se skládal hlavně z přípravy lektvarů proti impotenci, na plodnost, vaření odvšivovacích mastí, prostředků proti střevním problémům a tak dále. Zkrátka věcí, které zvládla každá babka kořenářka bez špetky magického talentu. A ona, adeptka druhého magického stupně a prvního stupně alchymie vařila lektvar, aby kravka dojila víc. K vzteku. Navíc se těšila, jak si po bouřlivých studentských letech ještě pořádně užije (bylo jí 28 a byla celkem hezká a svobodná). Místo toho všichni chlapi mizeli jak ji uviděli. Prý by jim vlezla do hlavy a přečetla myšlenky, chudáčci, na toto by ani žádnou magii nepotřebovala, stejně mysleli furt na stejný věci.
„Tak
tímto jí natírejte 3x denně vemínko, a kdyby dojila krev, tak to na den
vysaďte. Myslím, že do týdne bude koza v pořádku, jo a dík za ty
buchty.“
„Pánbů zaplať, moudrá paní, kdybyste cokoliv potřebovala
tak se na nás obraťte“ mumlala babka, schovávajíc mast kamsi do tajné
kapsy pod sukní. Koutkem oka zahlédla jak vešel dovnitř nějaký muž
„další impotent“ pomyslela si, ale pak se zarazila.
„Rajmonte?“ Rajmont se usmál.
„Máš to
tu pěkné, kšefty jdou skvěle co?“ díval se střídavě na
odcházející babku a uzlík buchet
„Lilian,
Lilian, s takovou přijdeš na mizinu, anebo si začala brát platby
v naturáliích? Ale jsou docela dobrý“ dodal a žvýkal buchtu.
„Jak se
máš, pořád chodíš s Brigit?“ zeptala se.
„Dávno
ne, krátce na to jak jsi odešla z Dún Garbánu, jsme se definitivně
rozešli, měli jsme každý trochu jiné názory na to jak prožít život.“
Odpověděl.
„A co ty
a Rodolfo?“
„Hajzl,
jak jsem odešla z univerzity už se neozval.“
„To je mi
líto, ale byl to dost hloupej panák.“
„No
Brigita taky moc chytrosti nepobrala“ kontrovala.
„Máš
pravdu o ni mi nikdy nešlo, ale bál jsem se ti to tehdy říct Lil.“
„A co?“
„No jak
mi na tobě záleží a jak bych tě chtěl lépe poznat a..“
„A jak ti
teda na mě záleží?“
„Hele
nech toho, aspoň bys mi tu roli mohla trochu usnadnit, když už jsem za
tebou vážil tak dlouhou cestu.“
„Rajmonte, Rajmonte, ještě že jsi se nestal hercem, vidím ti na
očích, že jsi tu z úplně jiného důvodu. Sice nevím
z jakého, ale ty mi to za chvíli sám řekneš, viď? A tím dvořením
cenu nesrazíš.“
„Začínám toho Rodolfa chápat“ dodal Rajmont ponuře.
„Samozřejmě máš pravdu, ale ne úplnou, tehdy ses mi fakt moc
líbila.“
„No
dobře, kousla se do rtu, tak co to je“. Rajmont vytáhl amulet.
„Hmm,
zvláštní“. Rychle pronesla krátkou formuli.
„Očividně je magický a to velmi silně, něco takového
jsem viděla naposled na škole, ale i tam nám takovéto artefakty jen
párkrát zběžně ukázali a výklad k nim byl spíše teoretický.“
„Tady
jsou nějaké symboly“, řekla po chvíli průzkumu.
„Já vím,
ale nepřečtu je.“
„Pojď za mnou“ řekla, zamkla dveře a pověsila na
ně ceduli zavřeno.
Vešli
do malé laboratoře, kde vládl chaos. Právě probíhala destilace
nějaké modře zbarvené kapaliny a na kotlíku v rohu bublala a
smrděla nějaká hustá mast. Čarodějka odstavila kotlík a
zhasla kahan.
„To by
mohlo stačit“ pronesla, „ničeho se prosím nedotýkej“. Po schodech
nahoru došli do pracovny.
„Tak tady
bydlím.“ Rajmont se rozhlédl, z pracovny vedly troje dveře. Do
koupelny, do kuchyně a do ložnice. Místnost byla uklizena, jen na stole
v rohu leželo několik knih hlavně o bylinách. Nahoře na
skříni spala v bedničce pruhovaná fretka. Rajmonta by celkem zajímalo, jestli zvíře má
nějaké zvláštní schopnosti, jak se o zvířatech
čarodějů tradovalo.
Fretku ale očividně nezaujal, protože dál pokračovala ve spánku.
Čarodějka mezitím našla stojan na upevnění, silnou lupu a taky
vyčarovala světlo. Pak amulet upevnila do držáku a pod lupou ho
pečlivě zkoumala. Rajmont se rozvalil do křesla a sledoval ji,
líbila se mu, ale přišla mu příliš chytrá na to, aby si s ní
něco začal, navíc ho znervózňovaly ženy u kterých
nevěděl na čem je.
Čarodějka spokojeně zaskřehotala, „chá, elfí runy a
základní číslice co jiného, navíc jsou podivně seřazeny, asi je
v nich skryt nějaký kód. Budu to muset prozkoumat pomocí magické
sondy, ale bude tě to stát 20
zlatých.“
„Kde bych
je asi vzal, mám tak 5.“
„A kdes
vzal toto?“ Ukázala na amulet.
„Našel.“
„A to ti
mám věřit, takové věci lidi neztrácejí.“
„Nemusíš
mi to věřit, potřebuju jen vědět co to dělá.“
„To
těžko, suroviny na přípravu analyzačního kouzla stojí 20
zlatých, chtěla jsem to pro tebe udělat zdarma, ale chováš se jak
hlupák.“ Rajmont na ni vytřeštil oči, ale mlčel.
„Zjistil
jsi o tom ještě něco?“ zeptala se. No když o tom mluvíš, tak jo dodal
zdráhavě.
„Asi to
obsahuje nějakou zprávu či věštbu, nevyznám se v tom,
každopádně včera se aktivovala.“ Stručně ji popsal co se
včera večer událo, vynechal jen svou akrobatickou vložku.
„Myslíš,
že to může mít souvislost s tím, že včera byl nov.“ Zeptal se nesměle.
„Těžko, mohlo tam hrát roli mnoho různých faktorů, které
mohli věštbu aktivovat. Od zpěvu bardů až po zápach tvého potu“
dodala.
Rajmont
popošel k artefaktu a přiložil ho k podpaží. „No myslím že tento
faktor můžeme vynechat, ty bardy tu bohužel nemám“
„Hahaha“
ironicky se ušklíbla čarodějka. „Ale vážně, věštby vázané
na astronomické jevy vytváří jen amatéři a u takto silného artefaktu
bych to rovnou vyloučila, i když na druhou stranu byl vyroben
v podmínkách, o kterých nic nevíme, takže i s tím novem můžeš
mít teoreticky pravdu.“
„Takže
další věc,“ pokračovala. „Ta Lýcká říše, nic mi to neříká,
ale historie nikdy nebyla mým oblíbeným předmětem.“
„S tím pokladem, to by mohlo být vážné, takový drahokam se
může prodat i bez magie za 1 000 zlatých, s magií může mít
hodnotu desetinásobnou, ale je v tom určité riziko. Takovéto silné
magické artefakty můžeš prodat jen na výroční magické aukci v Tillu,
nebo pod cenou na černém trhu v Norwillu. V obou případech
ten předmět prozkoumají opravdoví specialisté a ti mohou nalézt
nedostatky a nechat ten předmět okamžitě zničit,
z důvodu jeho nebezpečnosti. Takové případy se už staly.“
„To snad
ne, tak ho střelíme tady na trhu a můžu dva roky žít jak boháč“.
Ožil Rajmont.
„To
zjistí každý obchodník, že je magický , navíc u takové sumy si už dá pozor na
to co kupuje a nevezme to. Navíc by to byla asi škoda. Pokud poklad existuje,
tak tento kámen je jen zlomkem jeho hodnoty a pokud by se ti ho povedlo najít
byl bys boháčem až do smrti.“
„Dobrá
tak co navrhuješ.“ Zamyslela se.
„Je dost
dobře možné, že ta věštba je pravdivá. Obvykle se takové
předměty nevyrábí jako vtip.“
„Fajn po
dlouhém bádání najdeme místo, dojedeme tam a zjistíme, že předešlý majitel
amuletu nás předběhl.“
„Neřekla bych, možná místo hledal a byl zabit předtím než
k němu došel. Škoda, že nám zakázali veškeré nekromantské praktiky,
ráda bych si s tím dotyčným popovídala.“
„Ale
Lil?“
„No co,
taky bys bral ten poklad, ne, a když něco chceš získat, musíš se trochu
snažit, bohužel se v „temné“ magii
nevyznám, takže žádné divadlo nebude.“
„Tak
dobře, když něco zjistíš, šla bys do toho se mnou, o poklad bychom se
rozdělili.“
„Uvidíme
nechme to na zítřek“. Ale myšlenka, že by to tu zítra zavřela a šla
hledat poklad ji lákala.
Do
hostince se vrátil až pozdě večer a byl docela spokojen, sehnal novou
černou vestu, sůl, mouku, cukr, kávu, zkrátka vše co potřeboval.
Navíc si nechal u nožíře přebrousit meč i dýku.
„Co práce,
našel si něco? Ptal se večer Kalderóna.“
„Ale, daj
mi pokoj, kšefty stojej.“ Odpověděl už napůl spící trpaslík.
„Možná
bych měl pro tebe kšeft.“
„Nemože to
počkat, včil chcem chrápat“ zavrčel Kalderón.
„Hledám
poklad Lýcké říše.“
„Rob si
srandu zo svojej mami a mňa vynech“ Zamumlal trpaslík otočil se na
druhý bok a definitivně usnul.
Lilian už
ho čekala. Podle kruhů pod očima toho dnes moc nenaspala.
Potěšilo ho, že na krámku stále visí cedule „zavřeno.“
„Dáš si
čaj?“
„Díky.“
Pohodlně se usadil do křesla. Lilian servírovala zelený, hodně
slazený čaj do průsvitných porcelánových kalíšků.
„Je to
zajímavější, než jsem myslela. Už teď jsem do toho investovala
aspoň 20 zlatých, takže doufám, že z toho něco bude. Analytické
kouzlo mě moc nového neřeklo, ale něco přece. V kameni
jsou ukryta dvě kouzla, první je věštba, co jsi viděl. Na to
abych zjistila jak se aktivuje toto kouzlo nestačí. Tím druhým je jakási
verze otevíracího kouzla, ale nic víc
k tomu nevím. Z toho, jak kámen odolává mým pokusům usuzuji, že
ho vyráběl opravdový mistr. Dále, kámen není morion, jak sis myslel, ale
mimořádně tmavý ametyst. Jeho cena je proto nižší a závisí
především na jeho vybroušení. Další kouzlo, které by mi vyjevilo
původ a historii tohoto předmětu existuje, ale řadí se
k poměrně silným magickým
efektům a já ho nedovedu seslat. Potom jsem se soustředila na ty runy
a čísla. Nejdřív jsem myslela, že nějakým způsobem šifrují
ty ostatní symboly, taky jsem zkoušela různé posuny písmen, brát ty
písmena co se vyskytují na kameni vedle nich a tak dál. Nic nedávalo smysl.
Vlastně jsem na to došla náhodou. Hned na začátku jsem si všimla, že
kámen pohlcuje světlo. No a jak jsem ho zkoumala a různě
natáčela, najednou jsem si uvědomila, že světlo které dopadalo
shora mi svítí i na ruku, která byla zakrytá kamenem. Pak už to bylo jasné.
Předvedu ti to.“ Čarodějka zatáhla závěsy, pak
vyčarovala jasné světlo v malé skleněné kouli. Kolem
amuletu, který byl upevněn na stojanu, rozvěsila velké bílé kusy
povlečení na postel. Pak kouli zabalila do tmavého papíru.
V místnosti byla úplná tma. Z místa, kde stál stojan se ozývaly
nadávky čarodějky, která zřejmě špatně zvolila postup.
Pak něco začalo být vidět. Na bílých prostěradlech se
objevily slabě svítící runy písmen N, L a dvojhlásky AE .
„Propíchla jsem papír špendlíkem a připevnila kouli tak, aby
světlo dopadalo jen na jednu plošku s písmenem které jsi mi
říkal.“ Oznamovala Lilian.
„Ten
kámen očividně vyráběl génius, plošky jsou vybroušeny každá
trochu jinak, takže většina jich světlo pohltí, ale několika
málo vždy projde a ty teď vidíš na prostěradle“ dodala.
„To je
skvělé a co teda vyšlo?“ Zeptal se Rajmont.
„Právě že nesmysly“ řekla Lilian a rozsvítila. Postupně se rozsvítili N AE L, R O Z, N
N E, Y I H S M, G A, S 5 5, 2 O.
„Takže
jsme tam, kde předtím“. Povzdechl si Rajmont.
„Právě naopak“ usmála se vítězně Lilian. „Toto je
běžná transpoziční šifra, stačí jen písmena vhodně
přeskládat a máš výsledek.“
„Tak jsi
na to přišla?“
„No
samozřejmě, nejsem žádné béčko. Podívej, ty čísla na konci
znázorňují jasně stránku 55 a odstavec druhý, pravděpodobně
jde tedy o nějakou knihu. Takže zbývalo najít autora, a ani v tom
nebyl velký problém. Ty dvě N to ukazují jasně. Tady ho máme.“ Lilian
odněkud vytáhla tlustou bychli s nápisem Kdo je kdo.
„Laenor z Enny 620 – 813?, jeden
z největších známých elfích historiků. Většina z jeho díla
není přístupna. Originální svazky se nachází patrně v královské
knihovně v Algarve. Do Sarnštiny byly přeloženy Historie
říší západně od Větrných hor a Válečná strategie
v historickém kontextu. Dále rešerše děl Velká historie,
Stěhování národů, Kořeny lidské civilizace a Etická historie.
Vzhledem k problematickým vztahům s Algarve doporučujeme obrátit
se při výzkumu na generálního konzula Algarve v Tillu. Na jeho dílo
navazovala mladší generace historiků zastoupena především Silenem z Laa(odk.) a Ameanem z Lokrie(odk.)“.
No a ty
zbylé písmena odkazují na velkou historii, v originále „historia magna“.
„Chceš tím
snad říct, že náš poklad je
nějaká stará bychle, schovaná kdesi v knihovně v Algarve?“
Čarodějka obrátila oči v sloup. „Tys vážně moc
vtipné kaše nesnědl. Samotný poklad tam asi nebude, ale nápověda, kde
je určitě. Prostě se sbalíme a pojedem tam. Proč se
tváříš jako bys právě snědl pavouka?“
„No víš
milá Lil, zeměpis asi taky nebyl zrovna tvůj favorit, co? Ono jaksi
nejde se jen tak sbalit a jet do Algarve. Do Algarve se ještě nikdy nikdo
nedostal, znal jsem jednoho, který to chtěl zkusit a vyprávěl mě
po návratu, jak to tam vypadá.“ Napil se čaje. „Nejde ani tak o ty stovky
mil cesty pustinou, kde jsou goblini, orci, možná i draci a jiná
havěť. To lze překonat, když se přihlásíš jako ochrana
karavany. Neboj o tuto práci není moc zájem a berou skoro každého, riziko úmrtí
je dost vysoké. Horší je co potom. Dostaneš se do horského městečka
Cairagh, které leží pod průsmyky Větrných hor, ještě dost daleko
od Algarve. V tomto městě žije mimochodem i konzul Sarnye,
kterého zkrátka elfové odmítli vpustit do říše, stejně jako kohokoliv
jiného. Ne, že by se tam měl špatně, takové pohodlí v jakém tam
prý žije, má tady jen král Istendor. V tom městečku jsi neustále
pod dohledem stráží a po dobu pobytu karavany mají sami elfové zákaz jakéhokoliv
kontaktu se svou říší. Taky cesta směrem k průsmyku je
uzavřená a hlídaná. Dále, ještě týden po odjezdu na zpáteční
cestu vás doprovází eskorta elfů, aby se ujistili že se opravdu všichni
vracíte, ta pak na předsunuté hlídce čeká na další karavanu, aby ji
doprovodila. Jo a taky abych nezapomněl, všichni členové karavany se
po příjezdu registrují a každé ráno se musí na úřadě znovu
hlásit, jinak je po nich prý vyhlášeno pátrání. No a i kdyby se ti
podařilo přejít hory, obelstít strážce a dostat se až do říše,
co tam, neumíš ani perfektně algarvsky, ani elfsky, takže tě brzy
odhalí a chytí. Navíc neexistuje žádná mapa Algarve a ty nevíš, kde to
zatracené hlavní město je a jestli vůbec tam něco takového mají.
Co elfové dělají se zajatci nikdo neví.“
„No ale vždyť se říká Algarve
říše elfů a lidí, co ti lidé?“ Zeptala se.
„Nevím
prý jsou v Cairaghu hlavně elfové a lidé zastávají pouze
podřadné funkce.“
Na
Rajmonta opět padla malomyslnost. „Hele radši nějak obalamutím kupce
a ten kámen střelím, co myslíš?“
„Že elfsky
umím výborně a navíc znám někoho kdo už v Algarve byl a rád by
se tam vrátil“.
„Tak vy
byste chtěli do Algarve“ pravil půlelf a poklepal si na čelo.
„Kdyby
byla nějaká šance na úspěch, šel bych s vámi, ale nezdá se mi,
že by byla“.
„Říkal jsem jí to“ souhlasně pokýval Rajmont. V místnosti
srubu zavoněly řízky, které Tiraw připravoval k obědu.
Rajmontovi začalo kručet v břiše.
„No
doufám, že aspoň zůstanete na oběd. Rád si poslechnu co za tím
opravdu vězí. Odpověď, že tam máte nějaký kšeft, mě
moc neuspokojuje.“ Prohlásil a šel řízky obrátit. Rajmont kývl na Lilian.
„Tak jo
řekla, stejně bychom to bez tebe nezvládli, ale slib, že to, co si tu
povíme nikomu neřekneš.“
„Dobrá
tajnůstkáři, tak ven s tím.“ Rajmont vytáhl amulet. Fíí,
obdivně hvízdl půlelf a
pronesl stejnou formuli jako včera Lilian. Rajmont si s uspokojením uvědomil, že se Tiraw také vyzná
v čárech.
„To se
hodí“ pomyslel si.
„Takže,
to je ten kšeft v Algarve“ poznamenal Tiraw. „Pojďte ke stolu,
řízky už jsou a lépe se mluví s plným žaludkem.“
Zatímco
jedli Rajmont vyprávěl jak k artefaktu přišel a Lilian
stručně pověděla o tom co dnes v noci zjistila.
„Myslím,
že ty vaše vývody celkem sedí, a že další nápovědu opravdu najdeme jen
v Algarve.“ Zamyslel se Tiraw.
„A
v čem je problém, ty se nemůžeš vrátit?“
„Nikdo
nemůže, nebo skoro nikdo, dokonce i mágové to mají v kodexu a jsou za
jeho porušení tvrdě trestáni.“
„A
proč jsi odtam vlastně odešel?“ Zeptal se Rajmont.
„To je
to, já vlastně neodešel, narodil jsem se v podhůří
Větrných hor a pár let jsem tam studoval hutnictví. Brzy mě to ale
přestalo bavit a vstoupil jsem proto jako zvěd a stopař do
vojska. Pak jsem sloužil několik let hlavně na předsunutých hlídkách
a taky v Cairaghu. Potom jsme byli na jedné vyjížďce přepadeni a
pobiti jedním barbarským kmenem. Jejich šaman byl velmi mocný muž, do jisté
míry pragmatik a uměl elfsky. Nás zajatců se postupně ptal, co
za umění ovládáme a čím bychom jeho kmeni mohli být užiteční.
Většina chlapů sloužila v armádě od mala a uměli jen
bojovat, ty okamžitě zabili. Já jsem znal základy metalurgie, uměl
jsem zkujňovat kovy a poznal různé typy rud. To mě zachránilo.
Učil jsem pak pět let v zajetí barbary základy hutnictví a
jazyky. Pak byl jednou kmen přepaden tlupou orků a mě se povedlo
uprchnout. Toulal jsem se divočinou, až jsem náhodou narazil na vesnici
jižně od Kříže. No a od té doby, už je to 7 let, žiju tady“
zakončil. Rajmontovi se zdálo, že Tiraw rozhodně neřekl vše, ale
neptal se.
„Takže
myslíš, že není šance se tam dostat? Já myslím, že za třetinu pokladu už
nějaké riziko stojí podniknout“ zeptala se ho přímo Lilian.
„No možná
by to šlo“ zdráhavě odpověděl Tiraw. „Abych řekl pravdu, už
aspoň pět let myslím na to jak se vrátit. Nemějte mi to za zlé,
ale jsem stále Algarvan, a i když si myslím, že říši to nikterak neublíží,
nevím jestli vám mám radit jak překročit hranice.“
„To si
musíš vyřešit sám se sebou, když nebudeš chtít, nic se nestane“, pronesla
měkce Lilian
„Pojď Rajmonte, kdyby sis to rozmyslel, víš kde bydlím. A díky za
řízky“ řekla a vyváděla zkoprnělého Rajmonta ven,
„Lil,
počkej..“ chtěl protestovat, ale ta už ho vystrčila ze
dveří.
„Neboj on
přijde“ sykla.
„Jak to
můžeš vědět?“
„My
mágové jsme mocní“ usmála se a poklepala si na hlavu.
„Jestli
nepřijde můžem to zabalit“, řekl už po třetí Rajmont. Byl
hluboko zabořen do křesla a usrkával horký čaj.
„Kdybys
mi dala pět minut tak bych ho přesvědčil, byl už načatý.“
„Myslím,
že s tvými vyjednavačskými schopnostmi bys docílil přesného
opaku, navíc já ho znám už dost dlouho.“
„Když
znáš někoho dlouho nemusí to znamenat, že ho znáš dobře.“
„Vsadím
se s tebou o amulet, že do hodiny bude tady“
„Nevsázím
se, navíc nemáš nic tak cenného, co bys mohla nabídnout, kdybych vyhrál.“
„A co
toto,“ přešla ke skříni a vytáhla meč s širokou
čepelí. Parádní zbraň, ohodnotil Rajmont. Na téměř
černé čepeli byl vyleptán útočící had, kolem kterého byly vystouplé
elfí runy, značící dva protipóly život a smrt. V hrušce rukojeti byl
pak zasazen červený kámen, rubín, nebo v horším případě
rubelit. Rajmont se dotkl čepele, s tímto ostřím se jeho starý
meč nedal vůbec srovnat. Zkusil pár fint, meč byl skvěle
vyvážený. Rajmont vždycky záviděl Kalderónovi jeho sekeru o které
věděl, že je magická (naposled když utíkal před duchem). Tušil,
že tato zbraň se té sekeře minimálně vyrovná.
„Magický?“ Lilian jen pokývala hlavou.
„Beru,“
prohlásil a otočil přesýpací hodiny, co stály na stole. Oba sledovali
modrý písek, který se pomalu sypal. Když bylo písku těsně za
polovinou, ozvaly se na schodech kroky. Rajmont se v duchu proklel. Zatímco Lilian s úsměvem schovala amulet
do záňadří. Ještě před chvílí plánoval, že z toho
couvne a zkusí amulet střelit v Norwillu, teď si byl ale jist,
že udělá vše pro to, aby ten poklad získal. Měl nejasný pocit, že to
Lilian plánovala, a že se nechal nachytat.
„Jdu
nevhod?“ Zeptal se Tiraw, když spatřil, jak si ho Rajmont
z křesla zlostně prohlíží.
„Rozhodl
jsem se, že do toho půjdu, mimochodem pěkná zbraň kývl hlavou
k meči na stole. Tvoje?“ Otočil se k Rajmontovi. Ten jen
zavrtěl hlavou a měl pocit, že vzteky pukne.
„Samozřejmě jsme rádi. Už jsme si skoro mysleli, že nepřijdeš“ usmála se Lilian.
„Takže
co víme“ zeptal se Tiraw.
„Překonat sám divočinu je nesmysl chtělo by to aspoň
20 chlapů, anebo spoustu magických kamuflážních ochran.“ Řekl už
klidnější Rajmont.
„To
první můžem z mnoha důvodů vyloučit a ta druhá
možnost, Lilian?“ zeptal se Tiraw.
„Tu taky
můžem vyloučit, schovávat permanentně 3 lidi je dost obtížná
věc.“
„Taky
myslím. Takže máme 10 dní na přípravu, pak vyráží karavana.“ dodal Tiraw.
„My se
necháme najmout, ale co ty Lil?“ zeptal se Rajmont.
„O
mě se nestarejte, já tam budu, hned zítra ráno to začnu
zařizovat“ řekla trochu tajemně Lilian.
„Co dál,
v Caraighu budeme mít 24 hodin než přijdou na to, že jsme uprchli a
začnou nás zkoušet lokovat magicky i s pomocí psů, to znamená
pár věcí. Jednak sehnat už tady vlasy a chlupy cizích lidí a stejně
tak jejich oblečení abychom je mohli narafičit a získali trochu
času. Potom, já musím změnit podobu. V Cairaghu by mě
určitě poznali a považovali za
dezertéra. V lepším případě by mě pak až do odjezdu
karavany drželi ve vězení. Dá se to Lilian zařídit?“
„Dá, ale
bude to stát spoustu peněz. Doufám, že máš to zlato, o kterém jsi mě
před časem povídal.“ Rajmont s údivem zjišťoval, že se ti
dva znají asi mnohem lépe, než myslel.
„Dále to
bude chtít kouzla na zneviditelnění,“
„zařídím,“ vskočila mu do řeči Lilian,
„až
budeme utíkat. O zahlazení stop se postarám. Měli bychom prchnout tak
třetí den. To už stráže nebudou tak ostražité a při troše štěstí
si nás ještě u registrace nebudou moc pamatovat.“ pokračoval Tiraw.
„Takže
chovat se co nejvíc nenápadně“ přisadil si Rajmont a hned se zeptal: „Jaké jsou možnosti se
dostat přes hory?“
„No po
cestě jít nemůžeme, ta je dobře hlídaná, navíc,
s jakoukoliv krycí magií budeme hodně nápadní pro ostatní kouzelníky,
kteří tam hlídají a budou povolaní hned jak se dozví o našem útěku a
bez magie nás najdou okamžitě, elfové mají moc dobrý zrak.“
„Zkusím
sehnat maskovací pláště“ vstoupil mu do řeči Rajmont.
„Dobře“
podle výrazu se Tirawovi přerušení toku myšlenek zjevně nezamlouvalo.
„Takže,
když ne po cestě, kudy?“ Zeptala se Lilian.
„Můžeme jít na jih podle hor, je to tam o něco méně
hlídané než na sever. Neměli bychom jít ale příliš dlouho. Jakmile nás
dokáží najít pomocí magie, počítám, že do 5 dnů určitě,
měli bychom být už v Algarve, tam se dá lépe schovat.“
„Takže
zkusíme přelézt přes nějaký pustý průsmyk?“ Zeptal se
Rajmont.
„No, ta
možnost tu je. Smůla je, že právě k takovým průsmykům
se stahují lovci hlav, kteří se vždy vynoří, když se začne po
někom pátrat a s těmi bych se já nerad potkal“ dodal Tiraw.
„Jinak je
tu ještě jedna možnost. Pod horami jsou prokopány tunely starých
hornických děl, Některé jsou tak rozsáhlé, že vedou skrze celé hory,
bohužel jich většinu čarodějové zapečetili, ale
věděl bych o jednom komínu asi 3 dny cesty jižně od Cairaghu,
kterým se zřejmě do jednoho takového komplexu dá spustit. Netuším
ale, zda existuje některý
nezapečetěný a nezabarikádovaný východ na Algarvské straně,
navíc o tom, co se skrývá v podzemí, nemám sebemenší tušení.“
„Já ano,
už jsem na pár takových místech byl“ pronesl Rajmont „a většinou není o co
stát, různé magické i nemagické bestie, nemrtví a tak. Společné mají
jen jedno, nenávist k lidem, elfům a ostatním rozumným rasám. Ale
měl bych jeden návrh. Myslím, že nás určitě čeká nejeden
boj než dojdeme do Algarve. Tirawe ty umíš dobře zacházet s lukem,
to, že přežiješ téměř cokoliv jsi už dokázal
v pustině, ale když nás něco napadne postavíš se tomu
s chladnou hlavou? Máš zkušenosti s bojem proti různým
nestvůrám o kterých si nikdy předtím neslyšel? Myslím, že ne.
Stejně tak ty Lilian, jsi dobrá v magii, jistě leccos dovedeš,
ale po studiích jsi přišla rovnou sem. Nevíš a nemůžeš
vědět, zda při prvním souboji, kdy půjde o krk nedostaneš
hysterický záchvat. Proto bych chtěl s námi vzít ještě
někoho, kdo se vyzná a na jehož zbraň se můžu spolehnout, když
půjde do tuhého.“
„Určitě máš na mysli někoho konkrétního.“ Usmál se Tiraw.
„To si
piš“ odpověděl Rajmont. Pak se naklonil k Lilian
„Jen mu
prosím neříkej, že jsem ten amulet vlastnil a prohrál“ Zabil by mě.
Kalderón
právě dopíjel třetí pivo. Seděl u krbu, nohy měl natažené
na druhou židli, kterou si přisunul k sobě a bavil se
s Morousem o zvycích stolování v zámoří.
„…No a
voni u toho mlaskaj, brkaj, krkaj, prděj, zkrátka jak ta sviňa sa
chovaj, enem aby tím prej toho hostitela poctili. A já včil su tvó ženó
okřikované, dyž si jen trochu chcu ulevit.“
„Když
musíš, tak tu máme záchody, chováš se jak prase.“ Odpověděl Morous
zatímco leštil sklenici. Trpaslík si právě brknul a znělo to jak
zahřímání spícího draka. Dnes byl Kalderón jediným hostem v sále. Trh
skončil, kupčíci odjeli a ostatní dávali evidentně přednost
luxusnějším putykám, jako „Červený kanec“, nebo „U sudu“.
Pootevřeným oknem vletěl do sálu nějaký dravec, asi raroh, upustil jakýsi předmět a zase zmizel oknem ven.
„Co to bylo?“ Zeptal se Morous.
„Asi ňáká zpráva pro tebe.“ Kalderón přešel místnost. Byl to do čtverečku složený pergamen zapečetěný červeným voskem. V rožku byl nápis: „pro Kalderóna“
„Tak je to přeca pro mňa.“ Rozlomil pečeť.
Přijď prosím hned
do domku Lilian (alchymistické a magické služby) u jižní brány.
Domek našel snadno, uvnitř už na něj čekal Rajmont. Odvedl ho po schodech nahoru do nějaké místnosti, asi pracovny, kde už čekala žena, patrně Lilian a nějaký půlelf.
„Kalderóne, Tiraw a Lilian. Lil, Tirawe, to je Kalderón,“ představil všechny navzájem.
„Máme pro tebe práci, ale je to dost delikátní záležitost, takže pokud odmítneš, slib, že nic, co zde bude řečeno, nikomu neřekneš“ řekla Lilian.
„Ňáké melouch by sa mi šiknul, a dyž de do teho Rajmont, tak to beru taky, tak vo co de?“ Ukázali trpaslíkovi kámen a pak asi půlhodiny vysvětlovali na co přišli a co s tím hodlají dělat. Kalderón mezitím chroupal buráky, které Lilian donesla.
„Takže Tiraw nás provede pustinů, my dva tu budem na boj a ty zařídíš šecky čáry, že?“ Zeptal se, nečekal na odpověď a hned pokračoval „bude to chceť dost vercajku, špagáty, kotvičky, pochodně, zásoby aspoň na desať dňů, různé kytky na odpuzení bestií, jako sů lykantropy a tak. Taky potřebujem na tuty očarovaný zbraně, abychom si tam aspoň škrtli. No a z pokladu chcu rovné podíl, žádné pevné žold.“
„S tím počítáme“ odpověděla Lilian.
„Takže, abych to shrnul, já a Kalderón obstaráme zásoby a věci co se můžou hodit a ty a Tiraw zařídíte vše ostatní, hlavně co se magie týče. Sraz si dáme tady dva dny před odjezdem karavany, abychom se ujistili, že vše klape. Jo a potřeboval bych založit, Lil, jsem úplně švorc.“
S povzdechem vešla do ložnice a přinesla váček. „To je vše co tady mám ve zlatě. Ne že to prochlastáš, nebo utratíš u Lucerny, to já si zjistím. Pak ti to strhnu z pokladu.“ s těmi slovy mu podala váček.
„Díky máš to u mě.“
„Hele, co tak navštívit Lucerňu, je to kůsek vodsaď.“ Lákal trpaslík, když se vraceli. „Jistě ti dala v tom váčku dost peňazí a ňáký zásoby už máme tež kůpený.“ Rajmont zachmuřeně mlčel. Stále se nemohl smířit se ztrátou amuletu a nějakých deset zlatých jeho náladu moc nezvedlo.
„Ráno si šli na hrad prohlédnout vývěsku s nabídkami práce. Ochranku karavany do Algarve hledalo hned několik kupců. Rozhodli se přihlásit jako ochranka k Rashidu bin Találovi, kupci s látkami z Kalothu. Věděli, že je to stejně jedno, protože obchodníci se na žold skládali a jejich úkolem bylo tak jak tak hlídat celý konvoj. Pořídili si dlouhý abecední seznam věcí, co potřebovali (začínal alkoholem a končil zdravotnickými pomůckami). Ty pak sháněli po zbytek týdne.
Dva dny před odjezdem přišli na sraz u Lilian. V krámku čekali dva neznámí lidé, muž a žena. Žena byla půlelfka.
„Promiňte, ale Lilian nepřijímá, mohli byste odejít?“ Zeptal se jich rovnou Rajmont. Udivilo ho, když se oba začali smát.
„No vida funguje to“ dodal muž hlasem Tirawa.
„No budeš si muset na naši novou podobu zvyknout“ usmála se žena s hlasem Lilian.
„To sů mi fígle“ brblal Kalderón pod fousy. „Trpaslík už si nemože byť dnes ničím jist.“
„To není žádná primitivní iluze, kterou prokoukne první mág. Existuje jen velmi málo kouzel, která by nás mohla odhalit.“ Dodala. Potom se navzájem ujistili, že mají všechno, a že o jejich plánu nikdo neví.
„Tak odteď se jmenuji Michelle z Malburgu a jsem obchodnice s magickými lektvary, tento krámek už mi nepatří a můj vůz najdete za bránou u stanoviště karavany“ řekla Lilian, „navíc se neznáme. Souvisí s tím můj plán.“
„A já jsem Mirhen, strážce z pevnosti Tarh v penzi.“
„Kde je ten Tarh?“ zeptal se Rajmont.
„Kdesi na severu. Nějaký cizí přízvuk stále mám a to místo je dost daleko, takže můžu dost dobře předstírat, že od tam pocházím. Myslím, že žádný lingvista, který by na to přišel, s námi nepojede.“ odpověděl Tiraw.
„Rajmonte, můžeš na chvíli?“
„Jasně Lil“. Vedla ho do své bývalé pracovny. Ta už byla zcela vyklizená, kromě meče s červeným kamenem v rukojeti, který ležel v pochvě na stole.
„Doufám, že už na mě nejsi naštvaný. Bála jsem se, že z toho couvneš a já bych k smrti nerada až do konce života připravovala masti impotentům a pomáhala rozdojovat krávy.“
„Neblázni, to byla moje hloupost. Nechat se tak lehce vyprovokovat.“
„Tak už si ho vem, já bych nedokázala zaříznout ani králíka a meč jsem v životě nedržela v ruce.“ Přišel k ní a dal jí pusu.
„Doufám, že ti to budu moct oplatit.“ Lilian se začervenala.
„Tak už pojď dolů, nebo ti dva budou mít podezření, že něco spolu máme“ řekla.
„A vadilo by ti to?“
Lilian na něj pohlédla. „Asi ne.“
Když se na nebi objevily první paprsky slunce, byli už všichni připraveni. Bylo jasné, že příjemný chládek dlouho nevydrží, a že musí hned vyrazit, jestli chtějí dnes dojet do Zeleného Dubu, poslední osady před velkou pustinou. Malí houževnatí tažní valaši už spořádali svou ranní porci obroku a teď čekali zapřaženi na pokyn vyrazit.
Rajmont pro jistotu ještě jednou obešel celou kolonu, aby si zapamatoval, kde má kdo místo. Koně frkali, Někdo vepředu si nahlas zpíval a kolem panoval shon se zbožím nakládaným na poslední chvíli. Až po chvilce pochopil, že zpěv je patrně motlitbou v nějakém cizím jazyce, protože muž v turbanu, který zpíval se zároveň klaněl slunci.
„Otče mohl byste nám požehnat“ říkal právě velitel karavany postaršímu muži v kutně.
„Rád synu“ usmál se kněz.
„Takže my vezem i flanďáka“ podivil se Rajmont. Ale to už se ránem nesl hlas jak zvon. Zkušenosti z projevů na kazatelně byly patrné.
„Cesta, která vás čeká bude přetěžká. Nebojte se ale, Amon rozpozná vyvolené a ochrání nás…“
„Co to žvaní o vyholení?“ Připotácel se k němu Kalderón s víčky ještě slepenými spánkem.
„Psst, neruš, je to zajímavé.“
„…jsme jako stádo, které hledá svého pastýře. Nebojme se, poklekněme a přijmněme s pokorou do svých srdcí Amona, našeho pána“
„Já rač příjmu něco do žaludku, v cemru mňa kručí jak na jelení říji, deš se mnů?“ Rajmont zavrtěl hlavou. Trpaslík zívnul a odešel si hledat něco k snědku. Kněz mezitím domluvil. Velitel dal pokyn a karavana se rozjela.
Kapitán Karabas, velitel karavany se mu zamlouval. Jak zjistil u pohovoru, absolvoval cestu už patnáctkrát, z toho dvanáctkrát jako velitel. Karavanu vždy dovedl ochránit a pouze jednou se musel pro těžké ztráty otočit a vrátit zpět do Kříže. Rajmont tušil, jak je důležité umět odhadnout své síly, míru rizika a prosadit vlastní názor, navzdory vůli kupců, kteří se bez zboží nechtějí vrátit. Za poslední rok se jedna karavana nevrátila vůbec, což je docela velké procento úmrtí vzhledem k tomu, že jich bylo vypraveno dvanáct.
„..goblini, orkové, zlobři, harpie černé i pouštní, gryfové, škorpióni, draci..“ vypočítával Karabas u pohovoru, koho už v pustinách potkal.
Vůz Michelle z Malburgu byl nejmenší ze všech a uzavíral kolonu patnácti obchodních vozů. Za nimi jelo ještě sedm vozů vezoucích proviant, píci pro koně, měchy na vodu a nástroje na opravu. Zavazadla stráží byla uložena ve vozech kupců, kteří si je najali. Vůz Michelle měl jako jediný pouze jednoho koně a zdaleka nejlehčí náklad. Michelle to vysvětlovala tím, že jede především získávat kontakty. Když se ale na toto téma bavil Rajmont s Rashidem, tak si kupec ťukal prstem na čelo a říkal, že vozit magii a lektvary do Algarve je jako nosit dříví do lesa.
„Ty Tirawe, proč sa chceš vlastně vrátit zurück do Algarve, co je tam tak fajnýho?“ Ptal se trpaslík půlelfa, když byli sami z doslechu ostatních.
„Nevím, ale celou tou zemí prosvítá jakási zvláštní harmonie člověka s přírodou, rovnosti mužů i žen, nepodstatnosti majetku a peněz a důležitosti krásy.“
„Je tam tež rovnosť ľudí a elfov?“
„I když na první pohled ano, tak asi ne, pravidla určují elfové.“
„A co trpaslíci?“
„Nevím, žijí na jihu v pouštních horách, mají tam určitou autonomii.“
„Autoco?“
„Nezávislost, i když jsou fakticky závislí na potravinách co jim elfové a lidé poskytnou. Těží především sůl a železo.“
„Lil, jak jsi to předevčírem myslela?“
„Psst.. tupče, jsem Michelle, padej na své místo nebo nás někdo uslyší.“ Rajmont se uraženě vzdálil.
V sedm večer dorazili do Dubu. Vesnice stála na vršku obehnaném dřevěnou palisádou. Ze tří stran byla chráněna řekou. Ta byla teď na začátku srpna napůl vyschlá a dál na jih se ztrácela ve vyprahlé krajině. Kolem vesnice bylo několik chudých, teď již sklizených obilných polí, a ovocných sadů, především s citrusy a fíky. Na svazích okolních kopců se pásla stádečka koz a ovcí a nalevo od cesty stálo několik včelích úlů. Uprostřed vesnice, na vrcholku kopce stála kaple Amona. Právě vyzváněli na večerní mši. Rajmont viděl, jak kněz v kutně potřásl veliteli pravicí, vzal své zavazadlo a odešel ke kapli.
Noc byla příjemně teplá, letní. Rajmont tiše přišel k vozu Lilian.
„Lil, nechtěla by ses projít“ sykl. Ve voze se něco pohnulo.
„Dobře za deset minut za bránou“ ozvalo se šeptem. Rajmont čekal. Nervozitou mu bušilo srdce a přemítal, jestli nedělá hroznou chybu. Konečně ozvaly kroky. Byla to Lil, vlastně Michelle.
„Vypadáš nádherně,“ vypravil ze sebe. Dorůstající měsíc ozařoval její dlouhé tmavé vlasy.
„Pojďme někam jinam“ vydali se pomerančovým sadem ke skále nad řekou.
„Lil už deset minut tady vymýšlím jak chytře a suverénně začít s tebou rozhovor a stále mě nic nenapadlo, to nejsou čáry ani magie, čím na mě působíš, viď?“ Mlčela.
„Chtěl jsem ti, vlastně chci ti už dlouho, no vlastně od toho dne, co jsem tě tady potkal říct,“ koktal „jak moc se mně líbíš, tvé vlasy, oči, ústa, tvůj smích. Myslím na tebe od rána do večera a nemůžu s tím nic dělat.“
„Prosím,“ dodal si odvahy „řekni něco, třeba, že jsem hloupý panák bez trochy fantazie a ať si najdu nějakou mařenu z vesnice aspoň budu vědět na čem jsem.“ Lilian ho dlouze políbila.
„Pro vesnické mařeny je tě škoda.“ Objala ho.
„To jsem rád.“ otřásl se. „další kopačky bych nechtěl dostat“
„Ale pan svůdník byl taky odmítnut?“ Smála se na něj.
„To už je dávno, v posledních měsících držím celibát“
„Tomu nevěřím“
„Taky bych byl radši, kdyby to nebyla pravda, ale je. Asi jsem nemohl najít tu pravou“ jeho ruka se pohybovala někde na úrovni jejího pasu.
„Nech toho“
„Lil“ Líbil se jí. Už věděla co bude následovat a ani se moc nebránila. Kolem voněly pomeranče a vrzaly cikády.
„Lil, budu ti pořád na blízku, kdyby se něco stalo, nedovolím aby ti cokoliv ublížilo“ Leželi vedle sebe. Lilian se dívala do světla měsíce a byla šťastná. Neměla teď vůbec chuť hledat nějaký poklad, ale věděla, že čas, kdy toho ještě mohla nechat, už je pryč.
„Co nás tam asi čeká“ přemítal Rajmont a pozoroval odlesk světla na hladině řeky.