Plzovo DnD

de se budou nacházet veškere kroniky a zápisky z her ale nově je tady možné nalézt i různé varianty psané různými členy našeho nesourodého společenstva. Vyhlásil jsem totíž, že za zápisky dávám zkušenosti a podle toho to také vypadá hráči se více snaží. Jak se jim to daří a jak se to daří mě si můžete přečíst. Jen ještě poznámka pro hráče pokud píšete kroniku na nejlépe v Notepadu a posílat jako .txt tak zamezíte zbytečným překlepům a chybám které se můžou vyskytnout při kopírování do .php souborů.

8.1.2006 píše Dara PJ Plž

o, to byl zase jednou den. Začalo to hned večer - Olafovi někdo podstrčil v hospodě nějakou magickou minci, nejspíš aby ho mohly sledovat nějaké nekalé živly. K tomu bychom se doma nikdy nepropůjčili. Ráno jsem se ani v klidu nenasnídala, protože Bellurdan mi vykládal, jak měl v noci nějakou podezřelou návštěvu - určitě to souviselo s tou mincí. Navíc si celá hospoda šuškala, že místního svíčkaře něco rozsápalo. Šli jsme se tam podívat - Anrem a Takram se snažili něco vyčíst z krvavého fleku na dlažbě, kolem stála spousta čumilů, kteří "nic neviděli ani neslyšeli". Tak jsem si vyhlédla jednu místní babku a šla jí prodat bylinky do polívky, a mezi řečí jsem se dozvěděla, že naopak tady byl v noci pěkný řev. Prodej bylinek se mi celkem osvědčil, dozvěděla jsem se takhle ledasco o svíčkařovi (od rodinného života až po speciální zakázky, jako například výroba černých svíček), a o návštěvnících domu radního Arkadise. Lidi prostě rádi drbou a svěřujou se, akorát že mi už docházejí bylinky, budu si pak muset doplnit zásobu.
To byla ta příjemnější část dne, pěkně na čerstvém vzduchu a mezi lidmi. Bylo potřeba ohledat mrtvolu svíčkaře uloženou v Morrově chrámu, což by mi ani tak nevadilo, koneckonců prase už jsem kolikrát bourala sama, ale člověk přitom obvykle nenachází kusy hnijícího cizího masa. Přidejte k tomu mrtvolný pach, co cítil Takramův vlk z Arkadisova domu, a vyjde vám, co se stalo s tou unesenou děvečkou a děv- kurtizánou. Taky bylo hned jasné, kam půjdeme večer. Ještě že jsem si doma namíchala ty vodičky proti nemrtvým - když si vzpomenu, jak mamka hudrala, že jsou to akorát bajky! Ještě jsme si pak počkal , co na ohledání řekne místní kat - nejdřív jsem ho podezřívala, že v tom jede taky, ale ukázalo se, že tomu tak není, a navíc že umí dobře vařit, mám od něho skvělý recept na játrovou polévku. Takže, ten Arkadisův dům: Trochu jsme mu tam prohledali sklepy, hlavně Anrem, který pak zabil i ty dvě chudinky zombie. Opravdu to tam dost smrdělo - nekromanti se sice vyznají v tajnostech tajností, ale nevědí, do čeho naložit maso, aby nehnilo. Taky tam byla docela zásoba vína, ale v tom se moc nevyznám, my jsme spíš pálili slivovici. Nakonec jsme zjistila, proč vlastně Arkadis ten dům koupil, když tam nebydlí - vede z něho tajná chodba, ale nevíme kam, protože je přehrazená mřížemi. Ty mají nějaké speciální zámky, které nedokáže otevřít ani zámečník, kterého nám dohodil kapitán stráží, ale máme od něj tip, kdo je asi dělal. Snad se nám od něho podaří zjistit, kam ta chodba vede, protože bychom tam mohli najít tu mladou Pallu.

22.1.2006 píše Dara PJ Plž

ohle dobrodružství je horší než celonoční flám: nejen že se člověk nevyspí, ale navíc nemůžete do postele zapadnout ani ráno. Zůstala jsem s Bellurdanem hlídat Arkadyho dům, zatímco Anrem s Buzyliškem šli probudit pana Kylmarského, aby se také podílel na záchraně své dcery. Vrátili se s menší armádou, takže jsme nechali hlídat kde co a šli si s pomocí zatykače popovídat s kovářským učněm, který dělal ty mříže v chodbě. Vyklubal se z něho pěkný zlotřilec, pokoušel se utéct a ještě nás ohrožoval dýkou, ale Olaf s Takramovým vlkem mu to rozmluvili. Jeho mistr mi pak řekl, že to stejně není žádný poctivý kovář, ale kdo ví jaké podezřelé individuum, které nejspíš platí někdo z radních. Moc k užitku nám tudíž nebyl, klíč od mříží stejně neměl a výroba by mu trvala moc dlouho, a ještě nás zmátl vykládáním o nějaké speciální práci ve sklepě u jedné vdovy. Ztratili jsme tam dost času zjišťováním a ujišťováním, že je to opravdu jenom pokladnice, na druhou stranu jsme ale po nějakém tom dohadování získali i cenné informace - dotyčná dáma je totiž čarodějka. Vůbec se ukázalo, že je ve městě najednou nějak přečarodějováno - dva oficiální, třetí pracuje pro podsvětí, čtvrtý je nekromant, a ten pak vycvičil Jimira a Arkadyho a taky Redeuse, no a pak je tady ještě naše milá vdova, o které netušíme, na čí straně stojí - hned po našem odchodu poslala nějaký vzkaz do Jimirova domu, ačkoli se s ním údajně nezná. (Takhle "údajně" nepil strejda Boros slivovici, a přitom se nemohl trefit do dveří). Zároveň nás ale poslala hledat nekromanta do "zazděných chodeb", a zrovna takové vedou od domu Jimirovy milenky. Z jeho vlastního domu pak vedou asi čtyři chodby, takže silně pochybuju, že opravdu sedí doma, jak nám tvrdí naši špehové.
Dál vdova naznačila, že máme pořádně prohlédnout ty dvě zombie, co jsme dopravili do Morrova chrámu. Nic podezřelého jsme na nich nenašli, což na tom bylo právě nejpodezřelejší, protože zombií se člověk obvykle stane až potom, co umře. Nejspíš je tedy zabila magie, protože nevím, proč by je kdo dusil polštářem, když by je mohl zabít jinak a daleko snáz. Vdova tvrdila, že nekromant měl u sebe nějaký mocný magický předmět, který pár dní po úplňku zmizel nebo přestal existovat; že by to nějak souviselo? Kromě toho se z chrámu ztratilo během posledního měsíce 10 mrtvol, které Redeus odebral údajně pro kata na pitvu, ale nikdy nedodal. (Jestli pak budeme muset pitvat i tyhle, budu muset namíchat nějaký odstraňovač mrtvolného pachu, už mi to leze krkem.) Zhruba v době, kdy byly uneseny ty první dvě dívky, byl Redeus také nějaký zakřiknutý a vypadalo to, že lituje, do čeho se to namočil.
Ostatně, my už jsme v tom taky namočení až po uši. Jestli Pallu nenajdeme, budeme muset celou tu armádu, zatykače, povolení k prohlídce, zvláštní špehy atd. platit z vlastní kapsy. (Doufám, že se kvůli tomu nebudu muset zadlužit, to by mě táta zabil - podle něho je "zadlužená" totéž co "nepoctivá".) Snad taky nebudou chtít, abychom uhradili tu mříž z chodby pod radnicí, potažmo škody, které tam napáchal Bellurdanův vyčarovaný kůň, když tu mříž vytrhával ze zdi a pádil s ní chodbou. Jisté je teď jenom jedno: v části chodby mezi mřížemi jsou tajné dveře a za nimi jsou slyšet šouravé kroky. Víc jak jedny, řekla bych tak desatery. A k tomu je tam nejspíš i Sulan, kterého viděli jít na radnici, ale v budově není. Maminko, tatínku, rvačky jsem vždycky nesnášela. Jak to bude s opravdovým bojem, to zjistím, až jestli ho přežiju.

6.2.2006 píše Dara PJ Plž

oj. No, jak to tak vypadá, od hospodské rvačky se zase tak neliší, starý dobrý pepřák taky zabírá. Rozdíl je hlavně v tom, že mágové používají různé špinavé triky – neposlat jako prvního Bellurdanova vyčarovaného koně, někdo z nás nejspíš skončil bez duše nebo co. Nebo umějí vyčarovat šílený ohlušující řev, vůbec mi z toho nebylo dobře po těle. Fuj. Jen co se dostanu k nějaké pořádné alchymistické příručce, namíchám něco proti mágům. Co se týká zombií, jak svěcená voda, tak ten lektvar, co jsem si namíchala ještě doma, zabíraly docela dobře, jenom některé ty zombie byly nějaké moc silné, měla bych ten lektvar taky posílit. Musím taky namíchat nová léčiva, vydala jsem se ze všech zásob – ten finální souboj s nekromantem, Sulamem a dvěma silnými zombiemi nám dal dost zabrat, chudák Bellurdan to skoro nepřežil (No ještě že jsme získali čas předstíraným vyjednáváním a Olaf mezitím doběhl pro pár vojáků a poslal vzkaz Kylmarským). Hned po Bellurdanovi mi dělala největší starosti Palla, ležela tam, chudinka, celou dobu jako mrtvá, ale naštěstí se ukázalo, že je to jenom uspávacím lektvarem. Dopravili jsme ji tedy domů a těšili se na slíbenou odměnu a na slavnostní večeři. Večer nás ale zastihla nečekaná zvěst z Morrova chrámu: velmi znepokojený velekněz nám sdělil, že ač jsme dopravili Pallu domů živou a zdravou, její duše přebývá u Morra. Čí duše přebývá v jejím těle, jsme nezjistili, brzy po večeři polovina domu Kylmarských lehla popelem (včetně pana Kylmarského) a Palla je zřejmě nezvěstná. Jak jsem zjistila od sloužících, byla předtím „taková zakřiknutá, jako by to ani nebyla ona“, což se pochopitelně přičítalo hrůzným zážitkům u jejího zajetí. No ještě že nám odměnu vyplatili už předtím, teď už si jen musím skočit do Leprosova chrámu pro bylinky, které mám jako bonus (a to nepočítám ty skvělé recepty od kuchaře Kylmarských!).
Jedna věc mi ale vrtá hlavou. Vdova čarodějka zmizela z města, ale nechala nám vzkaz: „Děkuji, že jste splnili svůj úkol.“ Původně jsem myslela, že ten „úkol“ bylo zabít nekromanta (jmenoval se Jusirnus a budeme si o něm muset zjistit nějaké podrobnosti), ale teď si nejsem tak jista.

19.2.2006 píše Dara PJ Plž

áhada Paly Kylmarské je konečně vyřešena. Osoba sídlící v jejím těle je taky Kylmarská, ale Veleslava. Byla to kouzelnice, která položila základy současné magie a byla odsouzena k smrti zazděním pro čarodějnictví. Je taky autorkou té knihy, co se ztratila z knihovny Kylmarských, ovšem zatímco ona o těch rituálech jen teoretizovala, někdo je dotáhl do prakticky použitelné podoby. Je zodpovědná i za ten výbuch a požár v sídle Kylmarských, protože jí ujely nervy, když na ni „otec" arogantně řval (Tedy, tuhle starou šlechtu já absolutně nepochopím, být já unesená nějakým nekromantem, tak můj otec by na mě rozhodně neřval. Maximálně by na mě zkusil vzít pásek, kdyby měl pocit, že jsem si ten únos nějak vykoledovala, ale to by ho zase zbančila máma). Potom se Veleslava rozhodla, že se musí vzdělat v současné magii – vyvolávat jedno kouzlo deset minut není pro boj zrovna praktické – a rozhodla se přesunout do Trojmostí, coby urozená slečna pochopitelně s doprovodem. Protože jsme se osvědčili, vybrala si nás. My jsme pochopitelně netušili, co je zač, tak jsme raději předstírali, že nic nevíme, a chovali jsme se k ní přiměřeně jejímu společenskému postavení. Udržet tuhle hru byl poněkud obtížné, zvlášť poté, co se chtěla večer vykoupat a v prvním patře hospody si vykouzlila mramorovou vanu, která následně propadla podlahou do výčepu. (Holt asi před 1200 lety byly stropy festovnější. Doufám, že to neudělá, pokud se někdy ubytuje u nás, to by tátu asi kleplo). Druhý den se pak ještě magicky česala, což mi přišlo poněkud zbytečné, protože hřebene, na rozdíl od vany, s sebou člověk uveze docela snadno, a pak jsme si konečně upřímně pohovořili. Vyšlo najevo, že Veleslava vůbec neví, proč byla znovu oživena, nekromant byl sdílný pouze pokud šlo o nekromancii. Myslela si, že se to dozví od nás, v čemž jsme ji ale asi trochu zklamali. Jinak cesta do Trojmostí probíhala bez potíží, o občasné vzrušení se postaral jenom jeden lapka, který před námi ale utekl, a jedna ošklivá okřídlená obluda, před kterou jsme raději utekli my. Taky jsem si docela užila koupelí ve vaně – když už je Veleslava taková čistotná, tak proč to nevyužít.

Jediná další věc, která stojí za zmínku, je změna v družině. Olaf se totiž dozvěděl nějaké informace o svém strýci a po spářce na rozloučenou odjel. Já s Anremem jsme šli na pár dní na bylinky, a po návratu jsme našli Bellurdana ve společnosti užvaněné blonďaté čtrnáctky jménem Valentýna, která prý vyrostla u komediantů a chová se přesně podle zmíněných kvalit. Bellurdan se tvářil značně kysele, že prý ho to vyžle v souboji vykleplo, takže ji musel vzít do družiny, protože jí to předtím neuváženě slíbil. Kdyby nevypadal tak očividně zdrblý, byla bych mu k tomu něco řekla, ale takhle jsem radši začala cepovat tu holku. Copak jsem nějaká stará kukuřice, aby mi říkala „teta"? Jestli mi tak řekne ještě jednou, zmaluju jí zadek. Na druhou stranu to ale vypadá, že se s ní docela nasmějeme, teda pokud někomu nepovolí nervy a nezabije ji.

2.4.2006 píše Dara PJ Plž

libuji, že nikdy nebudu hrát hazardní her. Slibuji, že nikdy nebudu hrát hazardní hry. Slibuji, že… Večer v hazardní herně byl největší trapas mého života, a to jsem ani nehrála, jen jsem sponzorovala Valentinu. (pochopitelně všechno prohrála, ale co, peníze budou, my nebudem). Celý večer jsem marně přemýšlela, jak se nenápadně vytratit na průzkum místnosti s Veleslavinou koulí. Předstírat, že hledám záchodky, mi přišlo poněkud trapné, protože to už udělali Takram a Mistr Li (nevím, čeho přesně je mistr, ale doma mě učili, že ke starším lidem mám být zdvořilá). Samozřejmě na ně přišli – Takram se zneviditelnil a pak se odtamtud dostával ještě celém dopoledne, přičemž se mu podařilo strašně naštvat šéfa herny. Li se z toho vykroutil předstíráním senility, v čemž jsem mu zdatně přizvukovala, ale nevím, kdo z nás dvou vypadal jako větší idiot.

Odpoledne se neskutečně vleklo. Na nějakou dobu jsem zaměstnala Valentinu úpravou bylinek, aby se taky naučila něčemu užitečnému, a pak jsem s Mistrem Li vedla velmi podnětnou debatu o čajích, bylinkách a úpravách jídel. Musím nutně zjistit, co je to zač ta sója. Večer jsme se rozdělili – Anrem, Bellurdan a Valentina šli do herny a my tři ostatní jsme vyrazili sledovat ducha. Bohužel nám Bellurdan zapomněl sdělit, že má nápad, jak problém s duchem odstranit, takže jsme byli velmi překvapeni, když se duch nezjevil. Šli jsme tedy zkontrolovat hrobku, kde nás čekal další šok – koule byla na svém místě, pěkně obložená dýkami, čili přesně tak, jak byla uložená v herně. Než jsme se vzpamatovali, zapadly za námi dveře a alarm přivolal Veleslavu s šéfem herny. Po chvilce trapného vysvětlování vyšlo najevo, že koule byla ukradena jako zdroj zmagičťování dalších předmětů a Bellurdan zprostředkoval šéfovi dohodu s Veleslavou – koule se vrátí na původní místo, duch zmizí, a dýky se tam nechají válet cca 5 let, aby nasály dostatečné množství magie. Tak jsme Veleslavě vrátili klíče a urychleně odešli, protože šéf byl na Takrama opravdu DOST naštvaný (mělo to prý co dělat s veverkou).

Na pátou hodinu ranní jsme se dostavili do Bellurdanova hostince, protože Veleslava se mezi řečí zmínila, že tam má nějakou schůzku. Ta časná doba mě dost překvapila, ale když očekávaný host vystoupil z černého kočáru, zamaskovaný od hlavy v patě a v plášti vyšívaném jak sváteční ubrus, ledacos se tím vyjasnilo. Skoro až moc, dívat se na něho pomocí detekce magie nebyl z mých nejlepších nápadů. Byl to pochopitelně Veleslavin starý známý lich Nermius, a protože jsme nevěděli, co od toho máme čekat, Valentina zaběhla informovat Morrovy kněží. Z bezpečné vzdálenosti jsme pak pozorovali efektní boj, zakončený požárem hostince a lichovým poklidným odjezdem. Velesava se netvářila nijak naštvaně, spíš jako by s tím počítala, a prohlásila něco v tom smyslu, že byla zvědavá, jak se za ta léta její nepřítomnosti jeho umění vylepšilo. Začínám mít pocit, že bychom měli Trojmostí raději opustit co nejdřív.

21.5.2006 píše Dara PJ Plž

ak kromě hazardu si připíšu ještě jedno pravidlo: už nikdy se nebudu potloukat kolem tábora fanatických vyznavačů a už nikdy nedovolím, aby tam někdo šel na výzvědy, a už vůbec ne malý praštěný gnóm. (bylo to naposledy, co jsme ho viděli živého). Taky si budu muset pěkně od plic pohovořit s Anremem – až zase někdy usoudí, že je příliš nebezpečné se do něčeho pouštět, mohl by laskavě zůstat a oznámit to zbytku družiny. A ne se zdejchnout pod záminkou, že dělá eskortu jakési elfce. Mistr Li se taky někam vypařil, tak jsme na to s Valentinou zbyly samy. Sice jsme dělaly, co jsme mohly, ale protože jsme neshledávaly nic smysluplného na tom nechat se umučit vedle Takrama, nakonec jsme musely prchat pěkně kalupem. A když už jsme se konečně dostaly na Anremův hrad a chtěly zorganizovat trestnou výpravu, ti prevíti se prostě odstěhovali! (No, možná to bylo na jednu strnu dobře, ale jestli se ještě někdy potkáme, mám pro ně takové ohnivé překvapení, to jim bude patřit za tu vypálenou hospodu!)

Každopádně, zaklínačský hrad je velmi zajímavé místo. V místních laboratořích jsem odkoukala spoustu zajímavých fíglů, takže jsem se teď dost zlepšila v míchání lektvarů – taky jsem tím tady strávila veškerý volný čas. Mají tady taky velice dobré vybavení, například taky kovové flakóny, ale ty jsou dost drahé, tak se zatím poohlídnu, jestli bych je někde nesehnala levněji.

Také jsme zde zažili menší šok – jednoho dne se z nebe snesli dva orli a proměnili se v půlorka a vlka, přičemž půlork tvrdil, že je Takram., a že přátelé druidi ho znovuoživili v jiném těle. Byli jsme z toho dost rozpačití, protože nejen že je výrazně vyšší a zelenější, ale taky víc smrdí a víc toho sní, což je na cestách nevýhoda. Snad si na to nějak zvykneme.

4.6.2006 píše Dara PJ Plž

ružina se nám poněkud obměnila, a stalo se to takhle. Na hrad zaklínačů dorazil trpaslík, který v lese omylem přefiknul nějakou vílu, a byl z toho celý nešťastný, když se dozvěděl, že už nejde oživit, tak se Takram alespoň ujal jejího pohřbu. Trpaslík zaujal v družině jeho místo a prozatím to nevypadá špatně – nejenže on sám nevypadá špatně, ale také se snad nebude po hlavě vrhat do problémů. Krom toho se zabývá uměleckým kovářstvím, a musím říci, že pěkně tepané nebo ryté nádobí by pověst naší hospody nemálo vylepšilo. Při nějaké vhodné příležitosti si s ním o tom promluvím. (Nevím jen, jak ho mám oslovovat, tpasličtina mi přijde strašně těžká a nechci ho nějak komolit)

Nadále s námi zůstává v družině i ta elfka Airen, i když si nejsem jista, proč vlastně. Sice nemá takové ty předsudky ohledně jídla jako Takram, ale jinak se moc neprojevuje. Měla by holka trochu přiložit ruce k dílu, nebo nám začít platit za doprovod.

Rozhodli jsme se, že se půjdeme podívat do knížecího města. Cesta lesy byla velmi příjemná, roste tady spousta bylinek a hub a zvěřinu jsme měli téměř denně. Měla jsem možnost vyzkoušet babiččin starý recept na zaječí guláš, byl opravdu vynikající a družina si něm pochutnala poté, co ho bránila zuby nehty – Mistr Li si s námi trochu zažertoval, musel se, chudák, trochu odreagovat, když po něm zase jde nějaký zabiják. Ukázalo se ale, že družina je trochu na štíru s prioritami – přijít o guláš by sice bylo zlé, ale daleko horší by bylo přijít o kotlík. Dál se mi taky velice vydařily srnčí špízy s houbami a divokou cibulí (to už Mistr Li raději nevtipkoval). Hub bylo nakonec tolik, že jsem se rozhodla nasušit něco do zásoby, v čemž mi velmi pomohl náš milý trpaslík, když mi dovolil použít jeho pavézu.

Jen co jsme vyšli z lesa, příjemnosti skončily. Nevím, proč musíme pořád narážet na vdovu a ty nekromanty s propletenými hady – hned v první dědině jsme narazili na čtyři cizince, které vede muž se zeleným mečem, a jen pár dní před naším příchodem tady došlo k nekromancii na mrtvole knížecího správce, který se „náhodou“ utopil ve studni. Vina byla pochopitelně svalena na jednoho ze dvou kandidátů na nového správce a ten teď má být oběšen. Nechápu, proč se k tomu ostatní staví tak chladně, to je přece vysloveně sprosťárna, a to že druhý kandidát je hostinský, ho nijak neomlouvá. Je fakt, že Anrem, Valentina a trpaslík teď musí být opatrní, protože ti čtyři je do toho chtěli nějak namočit – o mně, Mistrovi Li a Airen zatím nevědí. Musíme být velice opatrní, protože ti čtyři jsou ve spojení s lichem Nermiem. Snad se nám podaří dostat na svou stranu knížecího kancléře.

Jo, a co že s tím má společného ta vdova? No, nějakou dobu předtím tudy projížděla směrem k jihu…

18.6.2006 píše Dara PJ Plž

aminko, tatínku, to jsem se zas do něčeho namočila! Chtěla jsem podpořit Anrema, Wexewa a Valentinu proti tomu nekromantovi a jeho pohůnkům, tak jsem přišla do vesnice a dělala, že se neznáme, abych je mohla nějak nenápadně podpořit - být nějaké takové eso v rukávu. Problém byl v tom, že nekromanti jsou značně zběhlejší ve vymýšlení lotrovin než my v jejich prevenci. Udělali z hrobníka zombii, ta napadla Wexewa, ten ji zabil, no a následně byl obviněn z vraždy. Nejdřív ho zavřeli do šatlavy, pak mu povolili pohyb po vesnici (dveře moc nedržely), ale mezitím podřízli původně obviněného sedláka a zapálili šatlavu, což se všechno přičetlo k tíži Wexewovi. Zavřeli ho podruhé, tentokrát do sklepa v hospodě, odkud utekl za šlehání plamenů, doprovázených velkým výbuchem načerno pálené slivovice.

Já jsem měla taky rušnou noc - jeden z těch chlapů byl moc vlezlý, skoro až na půdu, kde jsem nocovala, tak jsem mu skopla žebřík. Když se dostatečně vyválel v těch kuřincích na dvoře - tedy, u nás doma jsme takhle zaneřáděný dvůr ROZHODNĚ netrpěli - začala jsem ječet jak o život. Celé širé okolí včetně kancléře se přiběhlo podívat, co se děje, ale kancléřovou důvěrou v jeho "ochranku" ten incident bohužel neotřásl. Pod záminkou obav z dalšího obtěžování jsem požádala Valentinu, aby mě coby jediná přítomná žena nechala přenocovat ve svém pokoji. Po Wexevově útěku nám tam ale vtrhli nekromanti a pokoušeli se zabít Valentinu. Pepřák bohužel moc nezabíral, holt byli chlapi v boji zběhlí, tak jsem dál pokračovala ve své roli náhodné cestující a začala hystericky ječet. Kancléř opravdu dorazil, takže jsme to s Valentinou přežily, ovšem následně hospoda vybuchla a všichni jsme museli prchat. Finálně kancléř držel zasedání ve stodole, ale bohužel naslouchal jenom nekromantskému kouzelníkovi, takže na Wexewa vypsali odměnu. Když šel kancléř finálně do hajan, Valentina už byla tak v ráži, že vyprovokovala hádku s kouzelníkem. Došlo i na rvačku, do které jsme se ani Anrem, ani já nemohli nijak zapojit, protože kouzelník vyčaroval pavučinu přes půl stodoly. Dopadlo to tak, jak muselo - nakonec Valentinu zabil nějakým mizerným kouzlem. K Anremovi cítil zdravý respekt, takže se dohodli, že každý půjde svou cestou, a mě si nevšímali, protože mě povařovali za hysterickou ženskou. Asi jsem řvala hodně přesvědčivě. Jedna věc mi ale neleze do hlavy. Když Valentina umřela, změnila podobu: už nevypadala ani jako elfka, ani třináctiletá (pravda, v rámci puberty věkem ještě zůstala). Byla to žába ztřeštěná, ale přece jen je mi jí dost líto. Jestli ji ale nedokáže oživit ani Airen coby vyvolená Pelorova, tak ji asi opravdu budeme muset oplakat.

2.7.2006 píše Dara PJ Plž

onečně zase jednou dobré zprávy - Valentina je opět mezi námi, i když teď vypadá trochu jinak a jmenuje se vlastně Laila, a předtím Olaf. To, že umí měnit podobu, je docela štěstí, protože je na ni vypsaný zatykač, a na Wexewa taky. Ten se samozřejmě měnit neumí, tak jsem mu musela trochu pomoct, namíchala jsem mu nějaké šminky a barvu na vlasy. Sám si vyrobil dřevěné poprsí a vypadá teď jako velice přesvědčivá blonďatá trpaslice. Příbraní jsme se raději vyhnuli, protože právě tam sídlí ten mizera Driums, kterému vděčíme za ty zatykače, a jeho mistrová Sergana, které bychom se tím pádem asi měli také vyhýbat. Rozhodli jsme si dát malou pauzu v cestování, aby se mohli členové družiny věnovat svým záležitostem, a ubytovali jsme se na týden v jednom malém městečku. Nevím ani, jak se jmenovalo a jak to tam vypadalo, protože většinu času jsme trávila výrobou lektvarů, na které jsem si cestou nasbírala suroviny, a jen občas jsem si od toho odpočala u vaření. Aspoň máme ale jasný další směr, mistr Li s Wexewem sehnali nějakou práci v místě zvaném Bílá Skála uprostřed bažin. Určitě si tam najdu nějaké zajímavé suroviny a Anrem si tam konečně bude moci ulovit toho svého baziliška.

16.7.2006 píše Dara PJ Plž

áme za sebou pobyt v hlavním městě a je nutno přiznat, že tam opravdu dělají věci trochu jinak než ve zbytku světa. Například, míchají sníh nebo led s cukrem a různými příchutěmi! Říkají tomu zmrzlina a je to naprosto fantastické. Myslím, že kdybych trošku posílila ten mrazicí lektvar, určitě by se mi dařilo mrazit vodu. Jen co budu mít chvilku času a klidu, musím to vyzkoušet.

Přibyly mi taky nějaké zajímavé recepty z hostiny mágů, i když přiznávám, že místy poměry a ingredience jenom odhaduji. Mistr Li se totiž na příkaz jakési organizace vydával za velmistra na sjezdu mágů, a protože mu na to (kupodivu) nepřišli, měla jsem možnost ochutnat spoustu věcí, které se servírují společenské smetánce. Taky jsme se konečně dozvěděli, kdo co peče a s kým - byl totiž přítomen i lich Nermius, vdova Firmajlia a taky Sergana a různí jejich komplicové. Za protistranu nás kontaktoval jistý Selhis, abychom sloužili jako špehové, kdyby se někdo z nekromantů (říkají si ne zrovna originálně "Kruh") snažil setkat s Bezvěkými, případně abychom jim v tom nějak bránili. Celý ten konventikl totiž nebyl o ničem jiném než o speciální magii Bezvěkých, která je úplně jiná než naše a hlavně v kontaktu s tou naší dost nepěkně vybuchuje. Chtěla bych vědět, jestli to platí i na lektvary, ale netroufla jsem si se ptát, abych moc nepoutala pozornost (na poutání pozornosti jsme tam měli Valentinu, která se udělala až neslušně pěkná, takže všem bylo jasné, co má v Liově doprovodu za práci. Šminky jsem jí tentokrát raději koupila, Wexewova kůže přece jen snese víc a já v tom ještě nejsem úplně zběhlá).

Za zmínku stojí, že sjezdu se účastnila i Palla a na můj vkus poslouchala až moc pozorně, s tou její teoretickou průpravou mám obavy, že by tajemství magie Bezvěkých mohla rozlousknout právě ona, a když vezmu v úvahu její dřívější styky s Nermiem, tak se mi to vůbec nelíbí. Dál se mi taky nezamlouvá, že se na scéně objevil Bellurdan - před nějakou dobou tady ve městě skládal kouzelnické zkoušky a pak se nechal najmout od Sergany na vykopávky v Bílé Skále, kde se údajně dříve vyskytovali Bezvěcí. Nevím, jestli ho ještě pořád můžeme pokládat za přítele, ale to se uvidí, až dorazíme na místo.

6.8.2006 píše Dara PJ Plž

bsolutní katastrofa. A to se ten Wexew zdál takový rozumný... Ale to předbíhám.

Do Bílé Skále se musí po vodě, tak jsme se zastavili v přístavním městečku. Porozhlížela jsem se po tržišti a po hospodách, co se tam vaří jiného (teda, jídlo s chapadly pro mě byla absolutní novinka), a při té příležitosti jsem narazila na jednoho vysloužilého dobrodruha, který se dříve stýkal s Nermiem. Nic dalšího zajímavého z něho sice nevypadlo, ale aspoň jsem nepřímo jeho prostřednictvím získala nabídku na kontrakt pro jistého Azduka, místního čaroděje, o kterém víme, že má styky se Serganou. Potřeboval vylovit náklad z jedné lodi, která tady nedávno tak trochu podezřele ztroskotala, ale nakonec z toho nic nebylo, protože se ukázalo, že to nebylo ztroskotání, ale přepadení, a náklad už zabavil někdo jiný. Měli jsme z toho alespoň malou odměnu za vynaloženou námahu a navíc jsem se přesvědčila, že vyrábím docela slušné lektvary, protože můj vodní dech vydržel výrazně déle než kouzelníkův. Přišlo mi to docela vhod, s pomocí Airen v podobě delfína jsem si nasbírala spoustu zajímavých surovin z mořského dna včetně pár suvenýrů, jako jsou mušle nebo zkamenělá ryba.

Navštívili jsme také místní atrakci, což byla nějaká krasavice připoutaná v jeskyni, která údajně zabíjela ty, co si nedali pozor. Když jsme viděli, jak na ní syčí dopadající voda, dospěli jsme k názoru, že bližší seznámení s ní rozhodně nepotřebujeme. Navíc jsme se po počátečních obtížích domluvili s jistou magickou lebkou, což byl Bezvěký čaroděj, takzvaný kostěj, a ten nám řekl, že je to nějaká superupírka a nemáme se snažit ji osvobozovat, nebo že se nám zle povede. Řekl nám taky, že to, co Azduk hledal, byl artefakt Bezvěkých zvaný Zrcadlo stínů a je to pěkně nebezpečná věcička, pokud někdo zjistí, jak ji používat, tak jsem docela ráda, že ji těm nekromantům někdo ukradl před nosem. Mimochodem, posílal ji Bellurdan z Bílé Skály, prý tam získal nějaké informace od jednoho Bezvěkého válečníka.

No, a teď přišel ten průšvih. Už jsme měli odplouvat, a Wexew pořád nikde. To, co z něho zbylo, jsme našli poblíž té jeskyně. Vypadá to, že tu ženskou přece jen vysvobodil a že se mu to sakra nevyplatilo. Trpaslík jeden pitomá, to má z toho svého nezvladatelného chtíče. Až narazím na nějakou alchymistickou knihovnu, podívám se, jestli se nedá namíchat něco jako opak k afrodisiakům, aby pořád nemyslel jenom na to jedno. Tedy, jestli se Pelorovi bude chtít ho oživit, protože taková blbost si snad ani nezaslouží smilování.

20.8.2006 píše Dara PJ Plž

ypadá to, že Pelor je až nezdravě milosrdný, protože Wexew je opět mezi námi - byl-li to ovšem vůbec Pelor, protože ho oživil o půlnoci a ještě mu pořídil na obličej jakési tetování, které ovšem jako standardní Pelorův znak vůbec nevypadá. Rozumu mu ale nepřidal ani za mák, protože bezprostředně po svém oživení pobíhal Wexew nahý po palubě a snažil se dohonit Airen, aby jí prý "vyjádřil svou vděčnost". Pche. U nás doma jsme těmhle aktivitám říkali úplně jinak. Už abych se opravdu dostala k nějaké té literatuře.

Cestou jsem se zabývala hlavně vyráběním protijedů, protože v okolí Bílé Skály je prý jedovaté kde co, ale moc mi to nešlo, budu se muset trochu víc pocvičit. Asi ještě pro jistotu nějaké dokoupím. Jinak byl celkem klid, až na to, že nás pořád sledoval kostěný drak a jednu chvíli nám úplně zničil stěžeň. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že hlavním cílem měl být spíš Wexew, který po něm právě lezl nahoru. Navíc párkrát přišel s tím, že se mu zdálo o té ženské, co osvobodil, a jestli je to pravda, tak bychom se raději měli vracet jinou cestou, protože to příjemné přístavní městečko je teď asi plné nemrtvých a ta ženská tam zřejmě provádí nějaké temné rituály. Navíc se do toho asi vložili Bezvěcí, tak tam asi bude dost horko.

Bílá Skála je strašně nesympatické místo, samé příkazy a předpisy, úplně nesmyslné - zkrátka, smrdí to průšvihem. Šéfuje tam tomu jistý Verden, kterého se všichni tolik bojí, že ani pomlouvat ho nechtějí, a jeho bývalá milenka nám nabídla 100 zlatých, když ho zabijeme. Už samotná výše té sumy naznačuje, že je to týpek, se kterým není radno si začínat, a já se takového šíleného podniku účastnit rozhodně nebudu. Jsem jedině ráda, že jsem kapitánovi zaplatila ten zlomený stěžeň a přidala mu ještě trošku stříbra, takže se přestal tvářit kysele a je ochoten nás odvézt zase zpátky. Mám takové škaredé tušení, že nachystaná úniková cesta by se nám mohla časem hodit.

Dobrá zpráva je, že Bellurdan se k nám stále chová přátelsky a s nekromanty to zřejmě nepeče - vykopávky mu dohodila Palla a jemu to už začíná lézt krkem, a navíc ho Sergana pořád špehuje skrze svého kostlivce a zabavuje mu ty nejzajímavější předměty. Vzal nás na exkurzi dolů do podzemí, kde mě zaujal především Sál bohů, kde byla vyobrazená ta ženská z jeskyně a jakýsi svalnatec s palcátem, označený stejným znamením, jako má Wexew na obličeji. Prý to všechno byli bohové Bezvěkých. Asi také budeme mít nějaký malý zisk, Anrem s Valentinou tam dělali salta mezi kostlivci a sbírali nějaké cennosti. Já jsem se toho neúčastnila, spíš by mě zajímalo, kam vedou ty dveře, co je ti kostlivci hlídají, ale podle jejich množství soudím, že bychom tam rozhodně neměli lézt.

Finálně Wexew prokázal, že to opravdu nemá v hlavě v pořádku, protože nevěděl nic lepšího, než zapískat na kostěnou flétnu, kterou jsme tam našli, čímž se Anremovi postaral o boj s nějakým vzdušným tvorem. Naštěstí to dobře dopadlo, ale jestli bude dělat takovéhle vylomeniny i nadále, asi zapomenu na všechny zásady, co mi maminka vštěpovala, a zabiju ho sama. Prozatím mu začnu jenom servírovat menší porce, a jestli mě fakt naštve, tak mu to přepepřím a přesolím.

3.9.2006 píše Dara PJ Plž

ílá Skála se mi zajídá víc a víc, a zřejmě nejsem sama, protože někteří jedinci ji valem opouštějí. Jsou zřejmě stiženi tak silným záchvatem nechuti, že se nemohou věnovat ani tak jednoduchým činnostem, jako je zanechání vzkazu, že a kam odcházejí. Přitom by bylo záhodno, kdyby si někteří jedinci uvědomili, že poslední odchod bez upozornění stál život Takrama, a leckdo by si taky mohl uvědomit, že když už vědí, kde mě hledat, když potřebují nějaký lektvar, tak by se mohli aspoň přijít rozloučit, když odcházejí. Chápu, že některé záležitosti se nedají řešit s celou družinou za zadkem, ale když už někdo zatouží po soukromí, ať to aspoň řekne. Já neříct mámě, že a kam odházím, tak mě zbančí, že si týden nesednu. Zkrátka, když Anrem s Valentinou vypadli a v podzemí nebylo co řešit, šla jsem aspoň na bylinky. Rozhodla jsem se dát Wexewovi ještě jednu šanci a vzala jsem ho s sebou - ukázalo se, že umí trochu lítat, tak mi podával nějaké kytky z korun stromů. Škoda, že na tohle neumím nic namíchat, takové lítání by se občas hodilo. Časem Airen zjistila, kde ti dva jsou a dokonce tam za nimi i byla, ale nebyla s ní kloudná řeč, jen že tam za nimi máme přijít. Ts. Najednou je jim Dara dobrá, co? A aby toho nebylo málo, Wexew udělal další průšvih. Nejdřív něco nabulíkoval místním šlapkám, takže pasáci přišli o zisky, a když to dva z nich přišli vymáhat, rozsekal jednoho sekyrou. Doufám, že to byl přítel nějakého místního hlavouna, aby nás pak dali všechny zkrmit krokodýlům. Trpaslík jeden pitomá, to ho nemohl vzít naplocho? Já už jsem měla pepřák při ruce a hlasivky mi taky sloužily, když se mi ti dva hrnuli do pokoje, vraždou to prostě řešit nemusel. No, ještě že jsme hned zrána vyráželi do těch bažin. Valentina se velice snažila si mě udobřit (však taky to celé vzniklo kvůli nějaké její akci), ale stejně jsem těm dvěma servírovala menší porce, aby si uvědomili, jak velice chybili. K Wexewovi se chovám čistě profesionálně, takže na jídlo si stěžovat nemůže, ale na bylinky už ho nevezmu. Na závěr jsme dorazili do velice zajímavého místa v bažinách. Žijí tam klerici různých bohů, kteří si všimli, že jejich bohové nejsou přesně takoví, jak by měli být, a došli k názoru, že staří bohové zřejmě zůstali ve světě před Branou a zde jejich místa zaujali původní bohové tohoto světa - fialoočka, Elvanessa a "Pelor". Airen to natolik zaujalo, že se rozhodla tady zůstat a dozvědět se víc. Mně se tady taky celkem líbí, pro jednou nás nikdo nepronásleduje a můžu v klidu vařit.

17.9.2006 píše Dara PJ Plž

dá se, že výchovná lekce zabrala: Valentina je pořád strašně milá a Anrem dal tentokrát vědět, že vyráží na baziliška sólo (tedy, s nějakým šamanem). Udivilo mě jen, že si nepřišel pro žádné protijedy nebo léčiva, ale možná se zásobil předem. Doufám, že ví, co dělá. My jsme také vyrazili do bažin, ale v trochu jiné sestavě - přidal se k nám trpaslík Hruzk, a zajímá se o vaření! Moc hezky jsme si popovídali a jeho zájem o mou sbírku receptů mi skutečně polichotil. Rovněž další nový společník, bard Sivan, se zatím uvedl v příznivém světle. Moc pěkně zpívá a vůbec je to takový sympatický hezký mladík. Doufám že, mu bude chutnat, jako bard už jistě byl na mnoha hostinách a má vytříbené chutě. Valentina nám konečně objasnila, oč se jedná - hledá jakousi vzácnou obětní dýku, kvůli které jsme museli vlézt do podzemí nějaké pyramidy. Úspěšně jsem tam použila nějaké své lektvary proti nemrtvým, ale chtělo by to namíchat něco silnějšího, Valentinu nám tam skoro zabili. Ještě že Hruzk se ukázal jako schopný válečník a Sivan nás podporoval střelecky i pěvecky. Nakonec jsme tam narazili na jakéhosi kněze temných bohů, kterému tam z té samoty nejspíš přeskočilo - tvrdil totiž, že je nesmrtelný, což se ukázalo jako nadsazené tvrzení. Nechápu ale, jak mohl Wexew prostě jít a zabít starého člověka v bezvědomí, když byl v tu chvíli úplně neškodný. Teď tam oltář s dýkami hlídá nějaký rudooký přízrak a asi bude pěkně naštvaný, že jsme kněze zabili. Snad nám trochu napoví šifra za oltářem, ale nevím, jestli si s ní dokážeme poradit, vypadá skoro jako když moje babička psala recepty, taky nikdo nevěděl, co tím chtěla říct.

Nahoru