Po práci když už skřeti jdou spát se schází vesničané u kmeta Vejmluvi a poslouchají příběhy z dob dávno minulích. Stařík Vejmluva, protože už je příliš stár a ani ta nová chamraď ho nenutí pracovat, bafá ze své fajfky a vykládá. Některé příběhy si samozřejmě celé vymyslel, ale z jiných zůstalo alespoň zrníčko pravdy.

Napravení zlého černokněžníka

řed dávnými věky, bydlel na hrádku jeden černokněžník. Byloto dlouho před tí než vyhořel a dokonce dlouho před tím než zde byla založena tato vesnice. Byl tak zlí, že v jeho okolí se bál kdokoliv usadit. Z jeho hrádku stále stoupal dým a po okolí se toulali prapodivná stvoření . Asi taková jako teď ty zombie v čele s bívalým hospodským. Jednou ale když byl zabrán do své černokněžnické práce u kutil nějaké špatnosti, se náhle za jeho zády objevil cizinec. Černokněžník se samozřejmě vyděsil, protože brána byla zavřená a všechni jeho hrůzní strášci byli na svých místech. Cizinec ale nechtěl černokněžníka zničit. Přišel proto aby si nechal od černokněžníka vyrobit zbraň. Meč který bude stejně zlý a mocný jako sám černokněžník. Meč který bude nejmocnější zbraní temnoty. Cizinec chtěl aby do meče zakul černokněžník svoji špatnost, svůj strach a zuřivost. Černokněžník chvíli přemýšlel a potom mu ten meč slíbil, ale samozřejmě za velkou odměnu. Celých pět let potom ve dne v noci stál u kovadliny a bušil do materiálu utvořeného z hněvu, strachu a nenávisti. Přesně v den, kdy byl meč hotov se opět z čista jasna objevil cizinec. Černokněžník mu podal meč a ten bez jediného slova opět zmizel. Od těch dob se ale kouzelník změnil. Všechnu svoji nenávist a zlobu totiž zaklel do meče a jemu už žádná nezůstala. Zapečetil svoje sídlo, protože teď už nedovedl ovládat své temné služebníky, ale nebyl dostatečně silný aby je všechny zničil. Odešel pryč z kraje do míst kde ho neznali. Tam se usadil a konal samé dobro. Hrádek je zde po něm doteď jen vyhořel protože temné stvůry se chtěli dostat ven a podpálili hrad. Téměř všechny tam uhořeli, ale některé bloudí po hradě do teď. Od těch dob co hrádek vyhořel se do těchto míst začali stěhoval lidé a můj prdědeček založil tuto vesnici. Však můj dům je nejstarší z cele vesnice.

Prokletí rodu Morvertů

orvertové byli jeden z prvních rodů kterým patřila okolní půda po minotaurech. Nebyli ale dobrými pány. Za svůj vzor si vzali původní rohaté vládce a ke svému lidu se chovali velmi špatně. Lidé se bouřili a pání krvavě potírali jakoukoliv rebélii. Jednoho dne měl ale místní kněz sen. Ve snu viděl nějakého cizince s černým mečem který říkal: "Já je ztrestám vašim jménem". Tento sen se mu několikrát opakoval. Rozhodl se tedy, že půjde onoho tajemného cizince vyhledat. Po mnoha různých dobrodružstvích o kterých příběh nevypráví se dostal až do dalekých zemí, kde onoho tajuplného cizince potkal. Ten mu pověděl že na něj již dlouho čeká. Ten který mu dal černý meč mu říkal že za ním příjde kněz z dalekých zemí a že po něm bude chtít službu a on že ji musí vyplnit. Okamžitě se oba dva vypravili zpět do naší země. Knížeti se mezitím narodil syn. Těsně před tím než ho chtěli pokřtít sem konečně dorazil onen cizinec s naším knězem. Cizinec se okamžitě vydal na hrad a vyzval knížete na souboj. Ke zděšení všech vesničanů ale byl zabit. Kníže jeho meč položil synovi jako dar do kolébky . Za pár let až se mladý Morvert ujmul vlády nad krajem, první co udělal vsadil své rodiče do kobek pod hradem a nechal je mučit za veškeré otrpení místního lidu. Mučil je tak dlouho až oba zemřeli a jejích nářek se hradem nese doteď. A maldý pán? Nebyl o moc lepší než jeho rodiče, ale alespoň nebyl tak krutý a nezavíral hned každého ve svém hradě. Dokonce uděla i několik dobrých skutků, třeba vyhnal prokleté kleriky, ale to už je zase jiný příběh.

O zlém hostinském

a šibeničním vrchu kdysi dávno stával hostinec. Tenkráte se to ještě samozřejmě šibeniční vrch nejmenovalo. Byla to krásná hospoda a její majitel se jen dmul pýchou. Byl tak pyšný, až se opovážil i pánům odporovat. Krátce po té co mladý Morvrt uvěznil své rodiče se vyjel podívat po krajině a zabloudil. Po dlouhém hledání narazil na hospodu o které jsem mluvil. Dorazil ale pozdě večer a hospodskému už se nechtělo obsluhovat. Pán bušil na dveře tak dlouho dokud hospodský přece jen neotevřel. Víš kdo já jsem že se opovažuješ mě neobsloužit obořil se na hospodského pán. Ten ale jen mžoural a s pohrdáním v hlase řekl máš peníze? Pán samozřejmě poníze měl ale stejně si myslel že je to strašná drzost ptát se na něco takového a tak odpověděl ne. Hospodský zazíval a porhlásil, že pokud ještě jednou zabuší na dveře tak na něj pustí psa. A pokud chce někde spát ať se vyspí ve stodole. V pánovi už vřela všechna krev ale přes to nevytáhl svůj černý meč, ale otočilse a šel spát do stodoly. Ráno odjel a několik dnů se nic nedělo. Mezi tím chytli bandu lupičů co řádil ve Středních horách. Za pár dnů na to přijel zprávce hradu s několika řemeslníky k hospodě a okamžitě přímo před vchodem začali stavět šibenice. Hospodský samozřejmě protestoval, ale co ve skutečnosti zmohl proti pánům? Nic. Za nějaký čas ztratil hospodský všechny svoje zákazníky a začali se u něj scházet různí živlové. Pán se mezitím staral aby na nově zvoleném šibeničním vrch a tím pádem před vchodem do hospody visel alespoň jeden neboštík. Hospodský to dlouho nevydrřel, hospodu zapálil a sám se objesil na jedné z šibenic. To byl ale poslední člověk který tam zemřel smrtí oběšením. Hospoda vyhořela ale o úplňku tam stává doteď a uvnitř hraje hospodský s dalšími oběšenci mariáš. Káždého kdo tam přijde oberou ve hře o všechno i o život.

Osoby a obsazení

Hráči

Urborg Ukrutný - Plz (PJ)
PJejova postavička, stále zamračený trpaslík který si o sobě myslí, že umí kouzlit.

Cora Highill - Ondra
Docela obratná hobitka.

Jan Vyvrtka - Aleš
Hodně obratný hobit, mistr ve schovávání a bojích na hřbitově.

Gelb - Wroclav
Druhý trpaslík v družině.

Ostatní

Ivan řečený statečný - Jeden sedlák z vesnice který před týdnem utekl a ještě ho nechytli.
Grk - Velitel místní skřetí hlídky.
Durlus - Nynější vládce tohoto kraje a pán nemrtvích nočních hlídek. Od něj je na návsi několik kamených soch neposlušných vesničanů i skřetů.
Vejmluva - nejstarší kmet z vesnice.
Girzuk - aneb loupeživý rytíř sídlící v Dernském hvozdu.

Na začátku

kupace Jižního království vás zastihla v hospodě U sudu v jedné zapadlé vesničce. Už se nedalo utéct a tak jste schovali svoje zbraně do stodoly k jednomu sedlákovi a vzdali se. Od těch dob děláte na polích hlídáni několik skřety a myslíte na útěk. V noci sice skřeti spí, ale kníže Durlus zde zanechal jako noční hlídku několik duchů a asi dvacet kostlivců. Již několik lidí se pokusilo o útěk, ale vždy byli dopadeni a jako sochy teď krášlí náves nebo se přidali k několik zombiím potulujících se beztrestně po okolí. Až před týdnem se pokusil o útěk sedlák Ivan. Říkal něco o tom že má geniální plán. Mluvil něco o staré hrobce na hřbitově vedlejší vesnice. Tu hrobku prý asi před dvěma lety vykradli dobrodruzi a od té doby je bezpečná a dá se v ní i spát. Ale přez všechny tyto věci zaslechl skřety jak se baví o tom, že by tam vživotě nevlezli. Jestli se mu skutečně podařilo utéct nebo jen nemáte zprávy o jeho smrti však nikdo neví.

Opuštění vesnice

8.8.2004

Píše Urbork

o té co se Ivanovi podařilo zdrhnout jsme se i my rozhodli opustit tuto vesnici. Nejprve jsme tři dny nosili všechny svoje věci na pole. Jen já jsem to vzal všechno naráz, brnění, hůl, prak i kobru. V poledne jsme vyrazili a za tři hodinky jsme byli u vesnice se hřbitovem. Systémem slon jsme se přidal k hobitům a hobitkám čekajícím na mě asi půl hodinu u mříže vedoucí na hřbitov. Následovala půlhodina přelézání plotu, v případě té malé chamradě asi pět minut protáhnutí se plotem. Další fáze byla útěk před skřety do hrobky knížete Morverta, nevím proč ti hobiti musí být vždycky tak hluční. V hrobce jsme s Corou chvíli počkali než nás dohonil i poslední hobit, asi si chtěl ještě odskočit, a pokračovali jsme po schodech dolu. V místnosti už na nás čekalo přízračné stvoření. Naštěstí bylo dostatečně líné na to aby se hnulo z místnosti. Proběhli jsme nakonec všichni, i když tošku omrzlí a podrápaní tou stvůrou, do chodby za ní. V chodbě bylo šestero dveří z toho ve dvou byli nějaký mrtvolky. Na průzkum do jedné z místností jsem poslal kobru, ta se ale okamžitě vrátila, že se ty mrtvolky hýbou. Následoval krutý boj při kterém zase všichni hobiti a hobitice okamžitě zmizeli a já jediný jsem čelil zombii která vylezla z místnosti. Je pravda, že se sem tam přiletěla nějaká šipka či vržený nůž, ale rozhodující vliv na boj určitě měla moje kobra která těsně před tím než byla sama roztrhána zatla své jedové zuby do té nestvůry. Po té už si museli hobiti pomoci sami protože zombie uštědřila několik ran i mě a víc si nepamatuji. Z vyprávění jsem potom zjistil a následně i na vlastní kůži vyzkoušel, že o půlnoci tady chodí kostlivec s rolničkama a troubí na roh. Další poměrně důležitá zpráva bylo připlutí jednoho hobitího duch, který nám slíbil, že pokud jeho popel odneseme do jedné hrobky v Dernském lese tak nás jeho děda odmění. Dalších pár dnů jsme setrvali v hrobce a já jsem na tu malou pakáž hobitskou plítval svá drahá léčící kouzla. Oni mezitím prohledali zbytek hrobky a kromě jednoho černého meče s planoucím nálisem Narvajlis, určitě je prokletý, jednoho svitku s nějakým kouzlem, perly a jednoho zašifrovaného dopisu nic nenašli. Zde uvádím přepis onoho dopisu nalezeného v Morvertově hrobce.

JJ KXVHD QAFMZVK IXAA BRRH FRDNI NGF AQ RNSDPHRJIVSI Y JJKY JVRFJVNV XGVH FGVELK YQGGQ VNRM MRWW NVQRB BNRMVJUTA. LXR XNR GW XHVVHH GCFJGLN OGQRV ILNJFKUALBKMOLV IDVQ WA UGMA JZR OZHRA ZNSDPHNE DNRM SHHH FFNGVRQHNB XDBRWGI. HVSNB RXRGH AQG PRWEUA KCBZHHB L LBU WYVV BRGJJGW RZBJB. T NVSNB LRRRGJ UVSYVV GW WNTAJ WGRTXP LBZ LN NRN KZR CNR CDVSPHOJ. HN XH DGF HOZ HRPSF W XGF RRPSF JNWGJ AOTAJ WGRTXP. XQ FZJL TTTH NASRN QDRFJVNN SSMAHGLK AGMXHQ M TXR EFNGVRQR M W XNLV RDLDAU AGMXX. DN-PT BB BXRGH AQG UGITDR N JN PT AHDXNR F LOTK AGMXHQ LTMLTNR XB RRH MN VUCB. NDYEX QR WLKRTBA BNN BLXNWR PPLJG NJKY GA RNN WNSWP ADZZNDR IZHOP QQLV HXPL ZCH Z OXXH VYFPDG.

XXR WNRM OGFYVTVN SNPD XGMX PAFMZVK

Po důkladném odpočinku jsme se vypravili zpět na povrch. Tam jsme nejprve obratně zneškodnili prvního skřeta, bohužel si toho všimlo několik dalších skřetů. Následoval docela zvláštní bytva na hřbitově která probíhala za vydatné asistence ocelových ježků váčku noholapu a stálého schovávání za náhrobky. Nakonec jsme zabili další dva skřety o mnoho silnější než jsme my, ale nás to natolik vyčerpalo, že jsme se v poslední chvíli ztáhli zpět do hrobky. Skřeti ale z nás měli takovou hrůzu, že už se na hřbitov neodvážili a nechali nás odejít. Cestou k Dernskému hvozdu už jsme, kromě jedné zombie kterou jsem opět muse zničit zcela sám svým prakem, za vidatné asistence několika šipek a dýk, se nic zvláštního nestalo. Ve hvozdě se hobiti trošku zdrželi prolízáním křovin, nevím proč jím to tak dlouho trvalo a nevím proč jsou z toho tak dodrápaní, když já na sobě nemám ani škrábanec. Obcházeli jsme nejprve skřetí hlídku a potom jednoho lesního trola na mostě. Bez žádných dalších nehod jsme se dostali až na křižovatku, kde jsme se rozhodli přenocovat.

Tato šifra nebyla nijak složitá. Již na první pohled bylo vidět, že se jedná o šifru polyalfabetickou a na druhý pohled díky tomu že třetí a poslední slova šifry byla až na první písmeno stejná se dalo s velkou pravděpodobností říci, že se jedná asi o autoklíč. Šifru kde se každé písmeno šifruje podle písmene předcházejícího. Navíc byla velká pravděpoobnost, že to napsal kníže Morvert a že poslední slovo bude jeho podpis. Další možná indicie byla pomlčka mezi dvěma slovama, v tomto jazyce se toto spojení vyskytuje hlavně ve slově JE-LI. Díky tomu byla šifra rozluštěna a já jsem její opis zapsal sem.

Já kníže Morvert píši tyto řádky pro mé následovníky a jako varování před černým mečem jenž nese jméno Narvajlis. Ten kdo se tohoto skvostu umění alchymistického ujme si musí být vědom následků jenž toto rozhodnutí ponesou. Nikdy tento meč nesmíš zkřížit s tím koho nechceš zabít. A nikdy nenech nikoho ze svých přátel aby na něj byť jen pohlédli. Je to pro tvé dobro i pro dobro všech tvých přátel. Mě byla tato zbraň darována samotným Osudem a ten rozhodne i o jeho dalším osudu. Je-li ti tento meč souzen a je-li spojen s tvým osudem zůstane ti již na vždy. Pokud ne ztratíš jej stejně lehce jako si jej našel položen vedle mého těla zde v této hrobce.

Ten jenž proklíná svůj osud Morvert

22.8.2004

o té co jsme v Dernském hvozdu na křižovatce usnuli se nám všem zdál podivný sen. Zdálo se nám o cizinci v černém plášti, který říkal něco o tom, že ten černý meč nám nepatří, ale že nám ho ještě chvíli nechá. Po té ho zmenšil na krátký meč. Ráno jsme se probudili a opravdu uprostřed tábora ležel Narvajlis v podobě krátkého meče. Cora si ho zbalila a nikdo kupodivu neprotestoval. Já se ji divím, že se na takoví škaredý černý meč opovážila vůbec sáhnout. Pokračovali jsme dále cestou k hrobce, ale hned první překážka nás poněkud zdržela. Na cestě byl duch a to i vedne. Cora jim prošla ale Jan se strašně vyděsil a utekl zpátky a mě se k duchovi vůbec nechtělo. Opět jsme s Jane dělali dvouhodinový obchvat ducha, já bych to měl rychleji ale ti hobiti se vůbec neumí pohybovat v lese. Mezi tím si Cora na cestě zapálila ohníček a tak se nám vysmívala až nepostřehla přicházející družinku šesti lidí. Tak tak stihla zadusit ohínek a skočit do křoví, ale přesto si ji všimli. Chvíli se přeli o nějaké mítné až Coru tak rozčílili že jednomu z nich dala pěstí do rozkroku. Ten se samozřejmě naštval a trošku ji to oplatil. Milá Cora dále nečekala a s gestem zdviženým prostředníčkem a rozhazováním jezdců na cestu se pokusila zdrhnout. Další modřina se jí objevila na zádech po jednom kameni z praku ale dva lidé co se rozběhli za ní se zase rychle a hlavně belhavě vrátili zpátky. Nakonec se čtyři nezranění vydali dále a dva zranění se vrátili odkud přišli. Coru ale její naštvanost nepřešla a za odměnu začala na stezku líčit pasti. Mezi tím jsem dorazil já s Janem. Společně jsme ale ušli jen pár kroků a už jsme zase slyšeli, že se k nám někdo ze předu blíží. Všichni jsme naskákali do křoví a čekali kdo se objeví. Objevili se tři noví a jeden belhájící Coře známí člověk. Z těch neznámích jeden vedl psa a druhý měl na sobě chodící železářství. Sice věděli přesně kde jsme sešli z cesty, ale do lesa za náma se jim moc nechtělo. Z jejich rozhovoru vyplynulo, že to raději nechají na stromových duších a na víle a odešli. My jsme se raději šli do bezpečí vyspat, což znamenalo opětovné obejití ducha. Jan kousek od tábořiště objevil druidský kruh a uprostřed něj podivně mohutný strom. Až já jsem mu vysvětlil že ten strom uprostřed byl druid. Druhý den jsme opět obešli ducha a na další křižovatce se sešli s vílou. Chtěla po nás opět mítné. Jan zaplatil, ale Cora odmítala a mezi tím co se s vílou hádala její kočka odnesla dva zlaťáky. Jan jak to viděl tak se taky zapoji do rozhovoru a vzal si spátky zbylé tři zlaté. Potom ji Cora konečně dala jako mítné svůj krátký meč a já pět zlatých a kousek jsme se vrátili obešli vílu a šli k hrobce. Tu jsme na druhý pokus otevřeli a lezením volným pádem jsme se zpustili dovnitř. Náš instantní hobit které ho jsme sem měli dopravit nám poděkoval a rozplynul se bez odměny. Ale oběvil se tady duch jeho dědy a měl pro nás další úkol. Po smrti se rozdělil na dvě polovičky. Ta hodná zlodějská s náma teď mluvila a tu zlou kouzelnickou jsme měli zničit. Potom si prý můžeme z jeho pokladu každý vzít jednu věc ale né více sic nás stihne krutý trest. Jako bonus nám dal přístupovou šifru k nějakému Vecnově pokladu. Prý se nachází někde na severu blízko hradu Viléma IV udatného. Podle slov ducha to má být nějaké oslovené či zvolání na otevření pokladu a navíc pouze jedno z pěti.

Az ohjiz ozmv xtsv Fnrjize

Po té na nás na každého zakouzlil kozlo Magic Weapon a šli jsme na věc. Několik kol jsme se do něj snažili trefit. Jan pomocí svého teď již magického palcátu, Cora dvěma dýkama a já magickou střelou. Bídák duch si ale proti mě zakouzlil štít a tak jsem se stáhnul do přilehlé chodby. Po několika kolech se i duch, stále kouzlící kouzla typu blesk, kterým hobiti bravůrně uskakovali, začal přemisťovat stěnama z místnosti do místnosti. Nakonec jsme asi dvě minuty běhali po celé hrobce házeli po sobě kouzla dýky a mlátili se palcáty. Těsně pred koncem boje kdy už mě došli kouzla jsem se dostal do místnosti s rakví a vní byly samé magické věci. Začal jsem si je strkat do batohu, ale mezi tím skončil boj a hobiti dostali tentýž nápad, takže jsme se potkali a nic mi nenechali. Po té co si každý vybral co by se mu nejvíce líbilo. Samozřejmě naši zvířecí mazlíčci měli taky nárok na odměnu. Ještě že mám skřivana a žábu, takže žába si vybrala kožené brnění, smozřejmě pro mě. Jak jsme odcházeli ještě jsem si půjčil krásnou stříbrnou šipku a vylezli jsme nahoru. Potom jsem jim připomněl že by jsme tu hrobku mohli prohledat. Následoval opět šplhopád dolů a několikahodinový průzkum hrobky. Objevili jsme ještě deset flakónků a jednoho dalšího nebožtíka v rytířské zbroji, kterého jsme obrali o čtyři prsteny, dýku a přívěšek (symbol Fharlangha). Následoval opět šplh na horů a bezesná noc při které jsem se vůbec nevyspal. Mezi tím mě někdo ukradl tu šipku, kterou jsem si tak pracně ukradl já. Nebyl jsem ale sám kdo se nevyspal. Cora na tom byla podobně a ani Jan se necítil zcela ve své kůži. Ráno mě prohledali batoh a moje šipka se zase našla v mém batohu. Jan tu šipku šel vrátit, ale Cora mohla svůj nově nabytý prsten dračí síly použít jen jednou za den a tak strávil noc v hrobce. Coře po té noci už bylo mnohem lépe asi stejně jak Janovi kterého trošku začala chytat horečka. Já jsem se stejně jako minulou noc vůbec nevyspal. Další den prozměnu zkopli dolů m,ě že mám jít tu šipku vrátit osobně jinak se prý toho prokletí nezbavím. Moje nově nabyté magické brnění zůstalo s mími dalšími maličkostmy nahoře. Ještě jsem měl u sebe plášt z pokladu z hrobky a jeden prsten. Ten ksem uvázal skřivanovi na nohu a šel spát a konečně jsem se vyspal. Další den jsem ještě své krásné ropuše dal onu stříbrnou šipku a opět jsem se vyspal. Dašlích několik dnů jsem zhubnul nechtěnou hladovkou, protože oni se stále nevraceli a já tím pádem byl odsouzen pouze na vodu co jsem si sám vykouzlil. Mezi tí oni zašli za druidem stále stojícím oprostřed druidského kruhu a za mé peníze se nechali vyléčit. Konečně mě pustili z hrobky a já zase spatřil slunce. Naše další pozornost se zaměřila na vílu. Přece jen co by obchodníci dali za takovou pravou nefalšovanou vílu. Cora si s ní šla popovídat a mezi tím ji Jan chtěl chytit do pytle. Nepovedlo se mu to a víle se to asi vůbec nelíbilo. Zčala nás odstřelovat magickýma střelama a to se zase nelíbilo Janovi. Vytáhl šipku namočil ji do kobřího jedu, co vydestilovali z mé ubohé mrtvé kobry, a vystřelil. Víla sice ještě jednou zakozlila, ale pak šla k zemi. Já jakožto hrdina s nejlepší proplétací schpností v lese jsem se ji vydal hledat. Po chvíli jsem ji i našel ležela na zemi. Stabilizoval jsem její zranění nacpal ji do pytle a šel za ostatníma. V celku v pohodě jsme tentokráte proběhli duchem na hlavní křižovatce jsme se konečně vydali na sever.

5.9.2004

oc jsme přečkali v pohodě a ráno jsme potkali nějakeho trpaslíka , který se představil jako Gelb a tvrdil o sobě že je léčitel. Vzhledem k tomu, že byl chodící železářství, tak se i hobiti přestali schovávat a pokračovali jsme dále na sever. Po dalších několika dnech jsme pomocí neviditelnosti a plížení překonali skřetí závoru a konečně se ocitli v trpasličím městě. Nejprve jsme postupovali stále rovně až jsme se dostali na dohled skřetí vesnici. Tam jsme se raději otočili a našli odbočku. V té jsme po asi půl hodině narazili na zbrusu nový nápis hospoda. Nikdo to nechtěl risknou kromě Gelba. Dosita se tam najedl a napil jen se poněkud špatně vyspal po spaní byl poněkud malátný. My jsme mezi tím nocovali v nepohodlí venku. Po seslání několika kouzel Gelba malátnost přešla a šlo se dál. V trůním sále do kterého jsme odbočili jsme potkali smutného bárdího ducha. Prý mu někdo osvobdil trpasličího krále a teď nevěděl komu by měl hrát. Gelb mu doporučil nynějšího krále severního království Jana I a duch jeho rady uposlechl a vydal se na cestu. Dalším zdržením na cestě byl jakýsi rosolový přizrak který po nás vrhal kyselinu a krerý nakonec zdrhl i s několika Janovými šipkami a Cořinými dýkami. Poslední koho jsme potkali byl člověk který si říkal strážce cesty označoval nás za Nerullovi špehy a mlel pořád něco o tom ať se okamžitě vrátíme odkud jsme přišli. O kus jsme nakonec ustoupili Gelb na sebe hodil neviditelnost a jali jsme se plížit. Bohužel si nás všiml a začala mela. My jsme se do něho nebyli schopni trefit, ale zato útočil hned na několik z nás zároveň. Došlo to tak daleko, že Cora vytáhla i svůj prsteb dračí síli, ale nakonec ani to neuspělo. Všichni kromě mě se vydali na ústp směrem zpět, protpže dopředu nás pustit nechtěl a byl mnohem rychlejší takže by nás hned dohonil. Já jsem na sebe zakouzlil neviditelnost a čekal jsem tiše v rohu. Po té až se trošlu uklidnila situace tak jsem jako myška proklouzl dál a několik mil pokračoval v podzemí. Po té jsem se utábořil a čekal na zbytek družiny.

19.9.2004

Píše Urbork

a nějaký čas, asi osum hodin jsem zaslechl jak chodbou někdo mašíruje. Rychle jsem se schoval a potom ono desetičlené komando pozoroval ze zadu. Byla to vojenská jednotka severního království v barvách modrostříbrných, barvách to krále Jana. Za chvíli se zase vraceli spátky a nesli sebou našeho chudáka hobita Jana v bezvědomí. Nevěděl jsem jestli je mám pronásledovat či nikoliv, ale jak se ukázalo můj úkryt nebyl až zas tak dokonalí. Někdo mi poklepal na rameno. Okamžitě jsem vzal hůl a zaútočil, ale byla to Cora a naštěstí jsem minul. Po té co se vyspala a vymeditovala tak se pokusila proplížit kolem strážce což se ji skoro podařilo. Na poslední chvíli ji zahlédl, ale moc dlouho ji nepronásledoval. Co se stalo Janovi ale také nevěděla. Spolu jsme se vydali za oddílem. Asi po dvaceti minutách jsme se dostali na dohled východu z podzemí. Počkali jsme až bude výměna strážců jak Cora zaslechla. V tu chvíli kouzelník zrušil svoje magické obrany a my pomocí neviditelnosti prošli. Nevím co dělala Cora, ale já jsem šel přímou čarou do vesnice. Tam jsem potkal Jana jak leží pod stromem polomrtví a spí. Vzhledem k tomu, že neměl žádné peníze tak jsem ho pozval do hospody na oběd a začal se vyptávat co se mu stalo. Dozvěděl jsem se, že kolem strážce proklouzl naprosto hladce hlavně proto že tam nebyl. V tu chvíli kdy do místnosti přišel tak se odplížil do jeho brlohu. Tam se sice dostal ale byl prozrazen a strážce se mu objevil za zády a zkopal ho do bezvědomí. Probudil se až na skřipci a chvíli na to začal kat svoji práci. Při výslechu byl přítomen ještě jeden důstojník a clerik oděný v bílem rouchu s velkým červeným C. Vypáčili z něj téměř všechny informace co věděl, ale z jistili že s Nerullovci nespolupracuje tak ho pustili, ale bez věcí. Večer téhož dne dovezli dělníci Coru která vypadala asi velice podobně jako Jan. Od ni jsem zjistil, že při neviné obchůzce táborem zavadila o past která spustila a za chvíli na to šla do bezvědomí. Opět výslech s katem. Naštěstí se její kočce podařilo schovat několik magických předmětů a Cora je kupodivu na mučidlech zatloukla. Další den jasme strávili v hospodě a ráno dalšího dne jsem na náš hobití pár seslal těsně před táborem neviditelnost a sám se na svém magickém oři rozjel triskem do hradu dobrodruhů. Na tomto místě jsme se po nějaké době opět setkali. Cora i Jan už byli poněkud veseljší a začali i hýřit penězi. Raději jsem se neptal kde je vzali, ale myslím si že těď nás budou hledat jako zloděje.

3.10.2004

Píše Urbork

ned v noci bez rozloučení s družinkou jsem si vyčaroval koně a jel do Blatné prodat vílu. Podle několika zpráv které jsem dále zaslechl se vypařila i Cora která opět šla krást do tábora a podařil se ji docela mistrovský kousek. Sebrala mistnímu kouzelníkovi docela dost perel, ale hlavně odznak předsedy kouzelnické koémory. Ten asi musel zuřit. Podle dalších zpráv se v Hradě dobrodruhů najednou zjevila družinka prince Korina a Jana vzala sebou.

Konec

Jednou za čas sem přidám co se dozvím o Coře.

17.4.2005

ikdo jiný nežli já velký bezejmený věštec nedokáže vyjádřit vše co se odehrálo v tomto zapeklitém příběhu. Malá Cora po té co tajn opustila hrad Dobrodruhů se vydla nejprve pozbírat všechny ukryté poklady. První co poté šla vykonat byla krádež nebo znovuzískání Narvajlisu. Několik dní obhlížela situaci odstraňovala nepotřebné lidi a nakonec s nechala zaměstnat jako služebná v hradě. Po mnoha různých úskocích se jí skutečně podařilo meč ukrást, ale silně tím naštvala krále Jana a celou společnost Cyriků. Další dobrodružství zažil v Blatné kam se vydala zý hradu dobrodruhů. Tam domluvila schůzku jednoho čaroděje s mumií co sídlila ve věži, vyvolal jednu bytku a raději šl pryč s kravanou mířící někm do lesa. Opět to ale nedopadlo nejlépe kouzelník zmizel a zbytek doprovodu se povraždil. Přežila jen Cora ještě jeden hlápek který nakonec utekl. Coru to ale tak naštvalo že po nákupech v hradě dobrodruhů se teleportovala k onomu známému neznámémů a pozabíjela všechny co byli v pokoji. Celkově jeho a jednu kurtizánu. Tento vykřičený dům měl ale příliš dobrou pověs a příliš mnoho financí než aby si to nechal líbit. Najal si několik profesionálů kteří během několik dnů coru vystopovali a zabili. Celý příběh tím le zdaleka nekončí. Cora dostala druhou šanci v podobě jednoho velmi mocného kouzelníka který se stal bohem. Při této přeměně ale zničil všechny své poddané a teď už ho život vůbec netěšil. Chtěl zemřít ale nevěděl jak. Cora nebyla první která se o to měla pokusit ale veškeré předchozí pokusi skončili smrtí těch kdo se o to pokoušeli. První co Cora udělal začala skoumat poznámky které tam zanechali její předchůdci. Několikrát navštívila megickou univerzitu v Anhoru ale byl v tom jeden háček. Kouzelník mol Coru přenést pouze na 24 hodin pak se opět oběví u něj a stejně tak všechny věci které se jednou oběví u kouzelníka. Cora tohoto háčku ale začala silně zneužívat a prodávala šperky v různýh koncích světa a utžené peníze schovávala ve své rajné skrýši. Ale pokročila i ve svém úkolu. Zjistil že pouze stopa bohů zanechaná na zemi může kouzelníka zabít. Zjistila že ona stopa bohů je artefak a vyhledala tři které by to mohli dokázet. První je Nerulluv prsten dokud ho máš na sobě nemůžeš zemřít jakmile ho sundáš jsi automaticky mrtvý. Druhou věcí je Cyrikův kříž který je prý schopen ničit celé světy a třetí je meč Pána noci kteý je podle pověstí tak strašlivý že ho ani sám tvůrce nikdy nepoužil. V tuto chvíli se do příběhu zpletli ještě další dva tvorové byli jimi jeden trpaslík Axax a jeden pulork paladin jmenem Nevim. Chvíli spolu tato podivná trojce zjišťovja něco o tom prstenu. Ale to co zjistili se jim vůbc nelíbylo. Tento prsten totiž vlastnila hlava cehu vrahu v jednom městě v poušti. Na potřebné vybavení potřebovali peníze. Nakonec se rozhodli zabít mumii Blatné a vybrkovt mstní pentagrmovou věž. Celá akce ale neskončila úplně dobře. Zabili jen místního kata kněze Erthnula. Roderik černý bívalý velitel stráží jim poněkud utekl a udělal poplach. A nakonec když konečně potkali mumii tak experimentáně na paladinovi zjistili že je příliš silná. Paladin tento pokus nepřežil. Sebrali o nšli a zase zmizeli. Za zíkané peníze si pořídili výbavu a chystají se na šefa cechu vrahů.